Otec mi vráží pohlavek: “Zklidni hormon, mladej!”
Zklidňuji tedy hormon, nebo se o to při nejmenším pokouším a v tom zpozoruju Filípka, našeho kanárka, jak sedí na garnýži a pozoruje nás. Říkám si, jak je to smutné, že je ochuzen o tenhle emocemi po okraj naplněný stav. Vždyť ten malý, žlutý chomáček peří nepozná, jaké to je dostat od ježíška dárek. Nezakusí tu euforii, co prostupuje každým nervem v těle, když jeden trhá ten balící papír na cáry, vztekle, jako vlk, co nemilosrdně rve svou kořist. Celý život je doslova a do písmene odsouzen pobývat v tom drobounkém tělíčku, se kterým může poletovat sem a tam po místnosti. A radovat se tak maximálně z pítka naplněného vodou a z misky se zobáním. A pokud se nerozhodne ulétnout oknem ven, aby zakusil tohle podobné vzrušení ze života, které se teď odehrává v mém těle a v mé mysli, čímž by se sám odsoudil k smrti, neb by ve volné přírodě nepřežil ani jeden jediný den, nepozná jej.
No, není to smutné? Vzruchy ochabují a mé, doteď gumové, tělo se mění v kámen. Koukám upřeně do jeho malých, korálky připomínajících, temných očí. A on mi pohled oplácí. Koukáme na sebe jako dva kovbojové těsně před tím, než po sobě navzájem vystřelí.
“Poslední kapr je hotový!” roznesou se mámina slova po celé kuchyni. Tahle zpráva ve mně vyvolá škubnutí a rázem zapomínám na to neštěstí, ke kterému byl náš Filípek, tím, že se narodil kanárkem, odsouzen. Ale jako by to snad ze mě vycítil, jako by v ten moment dokázal jakousi telepatií nahlédnout do mých komůrek v mozku, jako by pochopil, čím je vlastně zač a v jakém vězení se ve svém životě ocitl, a ze kterého se nikdy nevysvobodí, najednou vzlétl tak hlasitě, až upoutal pozornost všech přítomných, několikrát zamával křídly a pak si to rovnou namířil do té pánvičky, ze které máma právě sundala toho kapra a…na místě se uškvařil.