Chvilku vás budu napínat. Jako lehce odrostlejší děti jsme si vyprávěly vtip, jak se paní- vlastně pardon- tehdy ještě soudružka učitelka malých druháčků v prvouce ptá:
„Děti, co to může být? Má to placatý zobák, plovací blány a je to bílé?“
Děti křičí: „Kachnička, kachnička!“
„Ano, mohla by to být kachnička, ale je to husička. A děti, je to malé, roztomilé, chlupaté a má to malinký čumáček?“
Děti opět: „No to je štěňátko, určitě štěňátko!“
„Děti, co to může být? Má to placatý zobák, plovací blány a je to bílé?“
Děti křičí: „Kachnička, kachnička!“
„Ano, mohla by to být kachnička, ale je to husička. A děti, je to malé, roztomilé, chlupaté a má to malinký čumáček?“
Děti opět: „No to je štěňátko, určitě štěňátko!“
„Děti, mohlo by to být i štěňátko, ale je to koťátko…“
Na to se přihlásí, kdo jiný, než Pepíček a ptá se:
„Soudružko učitelko, zkuste taky hádat! Když to jde dovnitř, je to suchý a tvrdý. A ven mokrý a měkký!“
Učitelka zčervená a šeptne: „Ale Pepíčku, no to je… FUJ!“
„Ano, ano, soudružko učitelko, mohlo by to být fuj, ale je to žvejkačka…“
Tolik vzpomínka z dětství… Teď tu máme vodní dovolenkovou Mekku Čechů na písku s vůní borového jehličí.
Ano, ano. Mohlo by se jednat o Chorvatsko, ale je to „Mácháč“, neboli Máchovo jezero.
Prvních padesát let svého života jsem tam nikdy nebyl. Ovšem v rodině nastávající mého syna patřil každoroční letní Mácháč k tradici. Spojením rodů se mi otevřel tento nový obzor. Kempující mladí nás po dobu jejich dovolené s manželkou Jitkou pozvali k přespání na jeden den v chatce v kempu. Zařídili vše potřebné. Na stan jsme si už v našem věku úplně netroufali. Hlavně by to vzhledem k mému profesionálnímu opernímu chrápání nebylo ohleduplné. Jednak k ostatním kempujícím a hlavně rybám plovoucím v méně, než dvoumetrové hloubce.
Abychom nepřijeli s prázdnýma rukama, uvařili jsme hrnec rajské omáčky z právě zralých rajčátek. Uložili do kufru vozu, zapřeli zavazadly pro přespání na jednu až dvě noci. Čili třemi lodními kufry s mým jedním tričkem, plavkama, kartáčkem na zuby. Pak už jen pár drobnostmi vyplňujícími zbylý prostor kufrů. Ty byly nutné pro civilizovanou dvoudenní existenci ženy středního věku v divoké středočeské přírodě. Nezbytným společníkem samozřejmě byla naše Šakalína, psí miláček neurčité rasy, ale jinak DrPs- neboli doktorka psích věd. Po příjezdu na místo jsme zastavili před kempem a zavolali mladým.
„Vydržte před závorou, jdeme pro vás.“ Za chvilku přiběhli. Syn spustil:
„My k vám přisednem a dovedeme vás na místo. Akorát před koncem radši vystoupíme, aby ses tam nezahrabal. Když vidím ty ojetý gumy… Tam je fůra písku…“
To mě dopálilo. „Hele, to, co ty jsi ujel dopředu, to já nacouval…“
Syn pokrčil rameny: „To je super, že umíš tak dobře couvat, ale tam se právě musí popředu a není tam cesta. Tak jenom, aby ses nezahrabal…“
Nebýt toho kořene, za který jsem se chytl podlahou, tak to vyšlo.
„Nech to tady, je to támhleta chatka, to doneseme. Vytáhnout? Jsou čtyři odpoledne, tady už teď nikdo do auta legálně sednout nemůže a netroufne si ani mimo silnici… No já taky ne, zamžoural…“
„Dobrá, ale tlačit snad vožralí můžou, ne?“
„Zejtra…“ Škytnul.
Vyndali jsme tedy z kufru auta loďáky- totálně zasviněný od rajský- protože gumička držící poklici na hrnci praskla a vlekli je do chatky. Když mladí zacítili rajskou, vrhli se na zbytek v hrnci a vpodstatě jí vychlemstali jako vlčáci. Zbytek olízali z kufrů, přikusujíc studený knedlík rovnou z nenakrájené šišky. Šakalína smutně koukala, že nezbylo a mě jejich apetit lehce zneklidnil:
„Tady nikde nevařej? A co grilování?“
„Grilování je zakázaný. Sucho- aby nechyt´ les. Ale je tu takovej stánek, na večeři zajdem…“ Odpovídali přerušovaně a vylizovali hrnec.
„A teď se půjdeme koupat. To něco uvidíš…“ Pronesl syn potutelně.
Naklonil jsem se k němu, aby Jitka neslyšela:
„Jako- nahoře bez?“
„Nejen nahoře!“ Pronesl významně a s ďábelským- mnou tehdy bohužel nepostřehnutým úšklebkem.
„Počkej, na žádnou nudistickou pláž nejdu! Jsem soudnej a ve věku a hlavně stavu, že se v plavkách i sprchuju!“
Jen přikývl a pokynul, že jdeme. Nelhal. Na pláži byla spousta- jak jsme postřehli- Čechů, normálně v plavkách, okolo pobíhaly děti. A mezi tím nahatý Němci a Němky. Většina zakládající členové Hitlerjugend, věkově 70+. Nikoho a nic neodsuzuju, takhle jsme na svět přišli a takhle z něj odejdeme. Ale někteří se doslova vystavovali a koukali, jestli někdo kouká a čeští rodiče zase koukali, aby děti nekoukaly. Já jsem nekoukal. A svému- jinak milovanému synovi jsem řekl, že je debil. Naštěstí přišel nějaký plážový zřízenec a vykázal nás:
„Tady nemůžete být! Máte pejska a ten na veřejnou pláž nesmí!“
Opáčil jsem, že stejně tak je tam zakázáno i koupání bez plavek a ukázal bradou směrem k německým hanbatogerontům. Chlap na to:
„To máte pravdu, ale ten váš čokl tady ve stánku rozhodně neutratí tolik Eur, kolik oni!“
Jako vychovaný, nekonfliktní, civilizovaný občan- v práci dokonce nosící oblek- jsem ho tedy poslal do prdele. Potom jsme poodešli o padesát metrů vpravo, kde pláž končila. Bylo tam rákosí, unikli jsme tedy německé ofenzívě a v klidu se koupali. Do té doby, než se Šakalína přiběhla odněkud z lesa- pochlubit se chcíplou zmijí. Já křičel, bouchal do země klackem, Jitka omdlela, syn opakoval- kurva had, kurva had. Jediná budoucí snacha Marcelka zavolala:
„Šakalínko! Dej!“ A pokynula na psisko jako při aportu. Šakalína přiběhla, položila jí zmiji k nohám a čekala na podrbání. Toho se jí dostalo, tak o zmiji přestala jevit zájem. Marcelka vzala hada a hodila do rákosí.
„Dobře sis vybral…“ řekl jsem. „Ale to koupání už mi dneska asi stačilo.“
A protože už nám v břiše „hráli na hoboj“, šli jsme na večeři do stánku v kempu. Ten na pláži jsme pro jeho spojenectví s „Wehrmachtem“ zamítli. Záhy jsem pochopil předchozí posedlost našich dětí „normálním“ jídlem. V kempu byla opravdu pestrá nabídka. Myslím, že by tam dokázali usmažit i sodovku. Smažený sýr, smažené hranolky, cibulové kroužky, krokety, hermelín, květák. Kdysi ten stánek prý vykradli… Naštěstí vzali jen friťák, ale ten den se dle pamětníků stejně nevařilo.
Zvolili jsme smažený květák, aby to alespoň vevnitř bylo zelenina a šli do chatky. Jenže, co s načatým večerem? Televize tu nebyla, knihu jsem nechal doma a grilovat se nesmělo. Chlastat jsem přestal už před lety a po perném dni a společných třiceti letech jsme s mou drahou- jakkoli zbožňovanou- netoužili ani dobývat cizí území milováním. Naštěstí se nám o zábavu postarala příroda v podobě komárů. Ti tady asi uměli i prolézat sklem v oknech. Když jsme ráno vyšli na zápraží s červenýma očima a kruhy pod nimi, mladí se smáli a nazývali nás divochy. Přešel jsem to a zavelel k odjezdu na výlet. Bohužel jsem nedokázal zvládnout choreografii pěti českých a tří německých opilců. Usilovně tlačili naší škodověnku z písku za ohlušujícího ryku tříválce každý jiným směrem. Zachránil nás správce kempu s dlouhým lanem a multikárou. Po krátké cestě jsme mohli vychutnat krásy hradu Bezdězu. Zklamalo mě jen to, že nešlo vyjet nahoru k hradu a musel jsem parkovat dole v podhradí.
Podíval jsem se nahoru: „Už i Indové a Číňani lítaj do kosmu raketama! A já tam mám jít pěšky???!“ Strašlivý krpál. Po hodině a půl jsem vylezl cestou, která začínala cedulí- „K hradu- 20minut chůze“. Prohlídka byla zajímavá a následoval návrat do podhradí, v mém podání se jednalo téměř o volný pád. Jen zázrakem jsem neshořel v atmosféře a po příchodu zbytku rodiny jsme pokračovali autem do Doks- do muzea Čtyřlístku. Čtyřlístek byl oblíbený komiks našeho dětství i dětství našich mladých. Syn po prohlídce pronesl:
„To jsem netušil, že Pinďa a Fifinka jsou takhle starý!“ Ač nerad, vzpomněl jsem si na včerejší odpoledne na pláži.
„Používej raději výraz Čtyřlístek, nebo mluv o Bobíkovi a Myšpulínovi. Starejch pinďů a fifinek jsem bohužel včera viděl víc, než dokážu snést…“
Takhle jsem tedy zažil Mácháč. Ovšem do budoucna raději jako Mekku Čechů zkusím to Chovatsko.
Na to se přihlásí, kdo jiný, než Pepíček a ptá se:
„Soudružko učitelko, zkuste taky hádat! Když to jde dovnitř, je to suchý a tvrdý. A ven mokrý a měkký!“
Učitelka zčervená a šeptne: „Ale Pepíčku, no to je… FUJ!“
„Ano, ano, soudružko učitelko, mohlo by to být fuj, ale je to žvejkačka…“
Tolik vzpomínka z dětství… Teď tu máme vodní dovolenkovou Mekku Čechů na písku s vůní borového jehličí.
Ano, ano. Mohlo by se jednat o Chorvatsko, ale je to „Mácháč“, neboli Máchovo jezero.
Prvních padesát let svého života jsem tam nikdy nebyl. Ovšem v rodině nastávající mého syna patřil každoroční letní Mácháč k tradici. Spojením rodů se mi otevřel tento nový obzor. Kempující mladí nás po dobu jejich dovolené s manželkou Jitkou pozvali k přespání na jeden den v chatce v kempu. Zařídili vše potřebné. Na stan jsme si už v našem věku úplně netroufali. Hlavně by to vzhledem k mému profesionálnímu opernímu chrápání nebylo ohleduplné. Jednak k ostatním kempujícím a hlavně rybám plovoucím v méně, než dvoumetrové hloubce.
Abychom nepřijeli s prázdnýma rukama, uvařili jsme hrnec rajské omáčky z právě zralých rajčátek. Uložili do kufru vozu, zapřeli zavazadly pro přespání na jednu až dvě noci. Čili třemi lodními kufry s mým jedním tričkem, plavkama, kartáčkem na zuby. Pak už jen pár drobnostmi vyplňujícími zbylý prostor kufrů. Ty byly nutné pro civilizovanou dvoudenní existenci ženy středního věku v divoké středočeské přírodě. Nezbytným společníkem samozřejmě byla naše Šakalína, psí miláček neurčité rasy, ale jinak DrPs- neboli doktorka psích věd. Po příjezdu na místo jsme zastavili před kempem a zavolali mladým.
„Vydržte před závorou, jdeme pro vás.“ Za chvilku přiběhli. Syn spustil:
„My k vám přisednem a dovedeme vás na místo. Akorát před koncem radši vystoupíme, aby ses tam nezahrabal. Když vidím ty ojetý gumy… Tam je fůra písku…“
To mě dopálilo. „Hele, to, co ty jsi ujel dopředu, to já nacouval…“
Syn pokrčil rameny: „To je super, že umíš tak dobře couvat, ale tam se právě musí popředu a není tam cesta. Tak jenom, aby ses nezahrabal…“
Nebýt toho kořene, za který jsem se chytl podlahou, tak to vyšlo.
„Nech to tady, je to támhleta chatka, to doneseme. Vytáhnout? Jsou čtyři odpoledne, tady už teď nikdo do auta legálně sednout nemůže a netroufne si ani mimo silnici… No já taky ne, zamžoural…“
„Dobrá, ale tlačit snad vožralí můžou, ne?“
„Zejtra…“ Škytnul.
Vyndali jsme tedy z kufru auta loďáky- totálně zasviněný od rajský- protože gumička držící poklici na hrnci praskla a vlekli je do chatky. Když mladí zacítili rajskou, vrhli se na zbytek v hrnci a vpodstatě jí vychlemstali jako vlčáci. Zbytek olízali z kufrů, přikusujíc studený knedlík rovnou z nenakrájené šišky. Šakalína smutně koukala, že nezbylo a mě jejich apetit lehce zneklidnil:
„Tady nikde nevařej? A co grilování?“
„Grilování je zakázaný. Sucho- aby nechyt´ les. Ale je tu takovej stánek, na večeři zajdem…“ Odpovídali přerušovaně a vylizovali hrnec.
„A teď se půjdeme koupat. To něco uvidíš…“ Pronesl syn potutelně.
Naklonil jsem se k němu, aby Jitka neslyšela:
„Jako- nahoře bez?“
„Nejen nahoře!“ Pronesl významně a s ďábelským- mnou tehdy bohužel nepostřehnutým úšklebkem.
„Počkej, na žádnou nudistickou pláž nejdu! Jsem soudnej a ve věku a hlavně stavu, že se v plavkách i sprchuju!“
Jen přikývl a pokynul, že jdeme. Nelhal. Na pláži byla spousta- jak jsme postřehli- Čechů, normálně v plavkách, okolo pobíhaly děti. A mezi tím nahatý Němci a Němky. Většina zakládající členové Hitlerjugend, věkově 70+. Nikoho a nic neodsuzuju, takhle jsme na svět přišli a takhle z něj odejdeme. Ale někteří se doslova vystavovali a koukali, jestli někdo kouká a čeští rodiče zase koukali, aby děti nekoukaly. Já jsem nekoukal. A svému- jinak milovanému synovi jsem řekl, že je debil. Naštěstí přišel nějaký plážový zřízenec a vykázal nás:
„Tady nemůžete být! Máte pejska a ten na veřejnou pláž nesmí!“
Opáčil jsem, že stejně tak je tam zakázáno i koupání bez plavek a ukázal bradou směrem k německým hanbatogerontům. Chlap na to:
„To máte pravdu, ale ten váš čokl tady ve stánku rozhodně neutratí tolik Eur, kolik oni!“
Jako vychovaný, nekonfliktní, civilizovaný občan- v práci dokonce nosící oblek- jsem ho tedy poslal do prdele. Potom jsme poodešli o padesát metrů vpravo, kde pláž končila. Bylo tam rákosí, unikli jsme tedy německé ofenzívě a v klidu se koupali. Do té doby, než se Šakalína přiběhla odněkud z lesa- pochlubit se chcíplou zmijí. Já křičel, bouchal do země klackem, Jitka omdlela, syn opakoval- kurva had, kurva had. Jediná budoucí snacha Marcelka zavolala:
„Šakalínko! Dej!“ A pokynula na psisko jako při aportu. Šakalína přiběhla, položila jí zmiji k nohám a čekala na podrbání. Toho se jí dostalo, tak o zmiji přestala jevit zájem. Marcelka vzala hada a hodila do rákosí.
„Dobře sis vybral…“ řekl jsem. „Ale to koupání už mi dneska asi stačilo.“
A protože už nám v břiše „hráli na hoboj“, šli jsme na večeři do stánku v kempu. Ten na pláži jsme pro jeho spojenectví s „Wehrmachtem“ zamítli. Záhy jsem pochopil předchozí posedlost našich dětí „normálním“ jídlem. V kempu byla opravdu pestrá nabídka. Myslím, že by tam dokázali usmažit i sodovku. Smažený sýr, smažené hranolky, cibulové kroužky, krokety, hermelín, květák. Kdysi ten stánek prý vykradli… Naštěstí vzali jen friťák, ale ten den se dle pamětníků stejně nevařilo.
Zvolili jsme smažený květák, aby to alespoň vevnitř bylo zelenina a šli do chatky. Jenže, co s načatým večerem? Televize tu nebyla, knihu jsem nechal doma a grilovat se nesmělo. Chlastat jsem přestal už před lety a po perném dni a společných třiceti letech jsme s mou drahou- jakkoli zbožňovanou- netoužili ani dobývat cizí území milováním. Naštěstí se nám o zábavu postarala příroda v podobě komárů. Ti tady asi uměli i prolézat sklem v oknech. Když jsme ráno vyšli na zápraží s červenýma očima a kruhy pod nimi, mladí se smáli a nazývali nás divochy. Přešel jsem to a zavelel k odjezdu na výlet. Bohužel jsem nedokázal zvládnout choreografii pěti českých a tří německých opilců. Usilovně tlačili naší škodověnku z písku za ohlušujícího ryku tříválce každý jiným směrem. Zachránil nás správce kempu s dlouhým lanem a multikárou. Po krátké cestě jsme mohli vychutnat krásy hradu Bezdězu. Zklamalo mě jen to, že nešlo vyjet nahoru k hradu a musel jsem parkovat dole v podhradí.
Podíval jsem se nahoru: „Už i Indové a Číňani lítaj do kosmu raketama! A já tam mám jít pěšky???!“ Strašlivý krpál. Po hodině a půl jsem vylezl cestou, která začínala cedulí- „K hradu- 20minut chůze“. Prohlídka byla zajímavá a následoval návrat do podhradí, v mém podání se jednalo téměř o volný pád. Jen zázrakem jsem neshořel v atmosféře a po příchodu zbytku rodiny jsme pokračovali autem do Doks- do muzea Čtyřlístku. Čtyřlístek byl oblíbený komiks našeho dětství i dětství našich mladých. Syn po prohlídce pronesl:
„To jsem netušil, že Pinďa a Fifinka jsou takhle starý!“ Ač nerad, vzpomněl jsem si na včerejší odpoledne na pláži.
„Používej raději výraz Čtyřlístek, nebo mluv o Bobíkovi a Myšpulínovi. Starejch pinďů a fifinek jsem bohužel včera viděl víc, než dokážu snést…“
Takhle jsem tedy zažil Mácháč. Ovšem do budoucna raději jako Mekku Čechů zkusím to Chovatsko.
Úkol:
Zamyslete se nad tím, co by mohlo být jakousi symbolickou Mekkou Čechů - tedy místem, které by chtěli nebo měli v životě navštívit.
