“Jdu domů!” vystřelila jsem ze sebe a doufala, že si nevšimlo přeskočení v mém hlase. Nemuselo nic říkat. Jeho výraz dostatečně vypovídal o zklamání. "Nedívej se tak na mě. Víš co si o něm myslím.... nebo co jsem si o něm myslela. A víš jak se choval k babičce!”
“Vím,” odpovědělo svědomí, ale jeho výraz se nezměnil.
“Byl to ožrala a hulvát a já nechápu proč se ho zastáváš!" pokračovala jsem.
“Ale byl to tvůj děda.” přerušilo mě svědomí kousavě.
“Kéž by nebyl! Co dobrýho pro mě nebo kohokoli z rodiny kdy udělal? Řekni mi jedinej důvod, proč bych se tam měla vrátit.” Ulice na chvíli ztichla a bylo slyšet jen vrčení motorů občasně projíždějících aut, které se mísilo s dozvuky smuteční hudby. Vzdálený průvod, který právě dorážel k bráně hřbitova utichl. Žádné vzlykání ani nářky. Nikdo netruchlil. Lidé se sešli, oděni v černém. Koupili kytice a věnce. Nasadili vážné výrazy, ale netruchlili. Jednoduše se jen účastnili.
“Ani to pro něj nemůžeš udělat? Vždyť tady nejde o něj. Tady jde o princip, o uzavření kapitoly, chceš-li. A jestli se nevrátíš pro něj, vrať se pro babičku. Ona tě potřebuje.” řeklo a zklamaný výraz zmizel a vystřídal jej zpytavý bolestný pohled. Nevydržela jsem jej snášet a sklopila oči. Skvrny na jeho rukávech teď černě svítily proti světlým dlažebním kostkám.
”Takže?” zvedlo obočí v očekávání mojí odpovědi. Povzdechla jsem si. Natáhlo ke mě ruku. Pojďme tedy. Vzala jsem je za nabízenou dlaň a společně jsme zamířili směrem k průvodu.
“Vždycky mně doženeš,” uznávám svou porážku a sklepávám čerň z jeho rukávu.
