Po stopách Sočské fronty - napsal Michal Hejna

Uprostřed vesnice Hudi Log, ležící v jihozápadní části Slovinska nad údolím řeky Vipavy, stojí památník vyzděný z neotesaného kamene. Postavili ho v roce 2017 čeští jeskyňáři na památku českým vojákům, kteří zde bojovali v Rakousko-uherské uniformě v letech 1915-1917. Připomíná všechny, kteří zde zbytečně ztratili životy, zdraví nebo jen tři roky života.

Jako skála v moři
Hudi Log leží v oblasti Krasu. Pokud vám připadá jméno povědomé, jedná se o vápencové území, které dalo jméno všem podobným oblastem.

U nás třeba Moravskému či Českému krasu. Jde o mírně zvlněnou krajinu ze tří stran ohraničenou strmě upadajícím srázy do údolí Vipavy. Je poseto malými vesničkami s maximálně prvními stovkami obyvatel. Nejbližší okolí vesniček objímají vinice s proslulým červeným vínem odrůdy Teran, a olivové aleje. Dále od vesnic šumí bory a neproniknutelný terén tvoří keř jménem rúj vlasatá, jehož listy se na podzim barví do ruda, takže Kras v západu slunce vypadá, jako by hořel.
Před sto lety však vypadal Kras dramaticky jinak. Místo domů rozbombardované ruiny, krajina bez jediného stromu či keře, zjizvená několika řadami zákopů a ostnatých zátarasů, posetá šrapnely, vojenskou výstrojí a tisíci tragickými příběhy.

Když vstoupila Itálie do první světové války, vznikla mezi ní a Rakousko-Uherskem tzv. Sočská fronta, táhnoucí se od severu k jihu údolím řek Soča a Vipava. Dvanáctkrát se italská armáda pokoušela neúspěšně a za obrovských ztrát prorazit Rakousko-Uherské pozice, z toho třikrát přímo u Hudi Logu. Při pohledu na příkré srázy by běžného turistu nikdy nenapadlo vyjít je po spádnici. Z představy zteče v plné polní, proti kulometným hnízdům, zákopům a překážkám z ostnatého drátu mrazí. Přesto se při desáté ofenzívě podařilo italské armádě na několik dní obrannou linii prorazit. Jediný, kdo udržel pozice, byl II. prapor čáslavského 21. pěšího pluku. Dva dny odolával náporu ze tří stran, než se na rozkaz velitelství divize také stáhl. Během následné protiofenzívy se Rakousko-Uherské armádě podařilo zatlačit italská vojska zpět do údolí. V kronice divize najdeme zápis, ve kterém je statečnost českých vojáků zaznamenána jako mimořádně důležitý válečný čin, kterému z počátku nevěřilo ani velitelství divize, s poznámkou, že se 21. český pěší pluk držel jako skála v moři.

Kaplička pana Kasala
Za další stopou po českých vojácích se přesuneme šest kilometrů severně do vesnice Lokvica. V útulné restaurací se dáváme do řeči s majitelem panem Marušičem. Brzy se ukazuje, že se jedná o znalce místní části Krasu a historie 1. sv. války. Dvě hodiny vydržíme při výborném vínu, pršutu a sýrech poslouchat jeho poutavé vyprávění. Při odchodu nás ještě zavede k lokvické kapličce k jedné z tabulí místní naučné stezky. Na tabuli k našemu překvapení nacházíme opis části deníku českého vojáka Václava Kasala: „Dosud jsem ještě vlastně neviděl zákopy. Ale to se změnilo. Nový rotmistr ke mně nebyl shovívavý, posílal mě s vojenskými potravinami do zákopů také 2 krát nebo 3 krát týdně….. Šlo se z tábora po západu slunce. Po silnici okolo vísky Lokvice, prázdné, vystěhované. Za touto dědinkou byla rozcestní kaplička s obrazem p. Marie. Kdykoli sem šel do zákopu, vždy jsem vroucně pohladil zrakem obraz ten a myslil: zda se pak spolu zas pozdravíme, až půjdu nazpět ze zákopu. A kdykoli sem šel zpět, zbožně jsem pohlédl k obrazu tomu.“

Pan Kasal měl vlastně dvojnásobné štěstí. Kromě toho, že má touto tabulí postaven pomník, podařilo se mu útrapy války přežít.

Za Čechy na Sočské frontě

Text: Michal Hejna

Uprostřed vesnice Hudi Log nad údolím slovinské řeky Vipavy stojí památník z neotesaného kamene. Postavili ho v roce 2017 čeští jeskyňáři na památku krajanů, kteří tu bojovali v rakousko-uherské uniformě v letech 1915-1917. Mnozí v kopcích zbytečně zemřeli, další ztratili zdraví nebo jen tři roky života.

Jako skála v moři

Hudi Log leží v oblasti Krasu v jihozápadním Slovinsku. Jde o vápencové území, které dalo jméno všem podobným oblastem. U nás třeba Moravskému či Českému krasu. Jde o mírně zvlněnou krajinu ze tří stran ohraničenou srázy strmě padajícími do údolí Vipavy.

Kras je posetý malými vesničkami se stovkami obyvatel. Malebné domy objímají vinice s proslulým červeným vínem odrůdy Teran a olivové aleje. V okolí šumí bory. Často neproniknutelný terén tvoří keř jménem rúj vlasatá, jehož listy se na podzim barví do ruda, takže Kras v západu slunce působí, jako by hořel.
Před sto lety však vypadal Kras dramaticky jinak. Místo domů stály jen rozbombardované ruiny, zpustošená krajina byla bez jediného stromu či keře, zjizvená několika řadami zákopů a ostnatých zátarasů, posetá šrapnely, vojenskou výstrojí a tisíci tragickými příběhy.

 

Když vstoupila Itálie do první světové války, vznikla mezi ní a Rakousko-Uherskem tzv. Sočská fronta, táhnoucí se od severu k jihu údolím řek Soča a Vipava.

Dvanáctkrát se italská armáda pokoušela neúspěšně a za obrovských ztrát prorazit rakousko-uherské pozice, z toho třikrát přímo u Hudi Logu.

Při pohledu na příkré srázy by turistu vůbec nenapadlo vyšplhat je po spádnici. Z představy, že právě tady proběhla zteč v plné polní, mrazí. Vojáci postupovali vzhůru proti kulometným hnízdům, zákopům a překážkám z ostnatého drátu. Přesto se při desáté ofenzívě podařilo italské armádě na několik dní obrannou linii prorazit. Jediný, kdo udržel pozice, byl II. prapor čáslavského 21. pěšího pluku. Dva dny odolával náporu ze tří stran, než se na rozkaz velitelství divize také stáhl.

Během následné protiofenzívy rakousko-uherská armáda zatlačila italská vojska zpět do údolí. V kronice divize najdeme zápis, kdy je statečnost českých vojáků zaznamenána jako mimořádně důležitý válečný čin, kterému zpočátku nevěřilo ani velitelství divize. Prý se 21. český pěší pluk držel jako skála v moři.

 

Kaplička pana Kasala

Za další stopou po českých vojácích se přesuneme šest kilometrů severně do vesnice Lokvica. V útulné restaurací Kmetija Marušič mluvíme s majitelem panem Marušičem. Jde o znalce místní části Krasu a historie 1. světové války. Dvě hodiny napjatě posloucháme jeho poutavé vyprávění při výborném vínu, pršutu a sýrech.  

Nakonec nás zavede k lokvické kapličce k jedné z tabulí místní naučné stezky. Na ní je opis části deníku českého vojáka Václava Kasala: „Dosud jsem ještě vlastně neviděl zákopy. Ale to se změnilo. Nový rotmistr ke mně nebyl shovívavý, posílal mě s vojenskými potravinami do zákopů také dvakrát nebo tiřkrát týdně….. Šlo se z tábora po západu slunce. Po silnici okolo vísky Lokvice, prázdné, vystěhované. Za touto dědinkou byla rozcestní kaplička s obrazem p. Marie. Kdykoli sem šel do zákopu, vždy jsem vroucně pohladil zrakem obraz ten a myslil: zda se pak spolu zas pozdravíme, až půjdu nazpět ze zákopu. A kdykoli sem šel zpět, zbožně jsem pohlédl k obrazu tomu.“

 

Pan Kasal měl vlastně dvojnásobné štěstí. Kromě toho, že má touto tabulí postavený pomník, podařilo se mu útrapy války přežít. Na rozdíl od desetitisíců spolubojovníků pohřbených v často neoznačených hrobech na okolních hřbitovech.