Jako skála v moři
Hudi Log leží v oblasti Krasu. Pokud vám připadá jméno povědomé, jedná se o vápencové území, které dalo jméno všem podobným oblastem.
U nás třeba Moravskému či Českému krasu. Jde o mírně zvlněnou krajinu ze tří stran ohraničenou strmě upadajícím srázy do údolí Vipavy. Je poseto malými vesničkami s maximálně prvními stovkami obyvatel. Nejbližší okolí vesniček objímají vinice s proslulým červeným vínem odrůdy Teran, a olivové aleje. Dále od vesnic šumí bory a neproniknutelný terén tvoří keř jménem rúj vlasatá, jehož listy se na podzim barví do ruda, takže Kras v západu slunce vypadá, jako by hořel.
Před sto lety však vypadal Kras dramaticky jinak. Místo domů rozbombardované ruiny, krajina bez jediného stromu či keře, zjizvená několika řadami zákopů a ostnatých zátarasů, posetá šrapnely, vojenskou výstrojí a tisíci tragickými příběhy.
Když vstoupila Itálie do první světové války, vznikla mezi ní a Rakousko-Uherskem tzv. Sočská fronta, táhnoucí se od severu k jihu údolím řek Soča a Vipava. Dvanáctkrát se italská armáda pokoušela neúspěšně a za obrovských ztrát prorazit Rakousko-Uherské pozice, z toho třikrát přímo u Hudi Logu. Při pohledu na příkré srázy by běžného turistu nikdy nenapadlo vyjít je po spádnici. Z představy zteče v plné polní, proti kulometným hnízdům, zákopům a překážkám z ostnatého drátu mrazí. Přesto se při desáté ofenzívě podařilo italské armádě na několik dní obrannou linii prorazit. Jediný, kdo udržel pozice, byl II. prapor čáslavského 21. pěšího pluku. Dva dny odolával náporu ze tří stran, než se na rozkaz velitelství divize také stáhl. Během následné protiofenzívy se Rakousko-Uherské armádě podařilo zatlačit italská vojska zpět do údolí. V kronice divize najdeme zápis, ve kterém je statečnost českých vojáků zaznamenána jako mimořádně důležitý válečný čin, kterému z počátku nevěřilo ani velitelství divize, s poznámkou, že se 21. český pěší pluk držel jako skála v moři.
Kaplička pana Kasala
Za další stopou po českých vojácích se přesuneme šest kilometrů severně do vesnice Lokvica. V útulné restaurací se dáváme do řeči s majitelem panem Marušičem. Brzy se ukazuje, že se jedná o znalce místní části Krasu a historie 1. sv. války. Dvě hodiny vydržíme při výborném vínu, pršutu a sýrech poslouchat jeho poutavé vyprávění. Při odchodu nás ještě zavede k lokvické kapličce k jedné z tabulí místní naučné stezky. Na tabuli k našemu překvapení nacházíme opis části deníku českého vojáka Václava Kasala: „Dosud jsem ještě vlastně neviděl zákopy. Ale to se změnilo. Nový rotmistr ke mně nebyl shovívavý, posílal mě s vojenskými potravinami do zákopů také 2 krát nebo 3 krát týdně….. Šlo se z tábora po západu slunce. Po silnici okolo vísky Lokvice, prázdné, vystěhované. Za touto dědinkou byla rozcestní kaplička s obrazem p. Marie. Kdykoli sem šel do zákopu, vždy jsem vroucně pohladil zrakem obraz ten a myslil: zda se pak spolu zas pozdravíme, až půjdu nazpět ze zákopu. A kdykoli sem šel zpět, zbožně jsem pohlédl k obrazu tomu.“
Pan Kasal měl vlastně dvojnásobné štěstí. Kromě toho, že má touto tabulí postaven pomník, podařilo se mu útrapy války přežít.
Před sto lety však vypadal Kras dramaticky jinak. Místo domů rozbombardované ruiny, krajina bez jediného stromu či keře, zjizvená několika řadami zákopů a ostnatých zátarasů, posetá šrapnely, vojenskou výstrojí a tisíci tragickými příběhy.
Když vstoupila Itálie do první světové války, vznikla mezi ní a Rakousko-Uherskem tzv. Sočská fronta, táhnoucí se od severu k jihu údolím řek Soča a Vipava. Dvanáctkrát se italská armáda pokoušela neúspěšně a za obrovských ztrát prorazit Rakousko-Uherské pozice, z toho třikrát přímo u Hudi Logu. Při pohledu na příkré srázy by běžného turistu nikdy nenapadlo vyjít je po spádnici. Z představy zteče v plné polní, proti kulometným hnízdům, zákopům a překážkám z ostnatého drátu mrazí. Přesto se při desáté ofenzívě podařilo italské armádě na několik dní obrannou linii prorazit. Jediný, kdo udržel pozice, byl II. prapor čáslavského 21. pěšího pluku. Dva dny odolával náporu ze tří stran, než se na rozkaz velitelství divize také stáhl. Během následné protiofenzívy se Rakousko-Uherské armádě podařilo zatlačit italská vojska zpět do údolí. V kronice divize najdeme zápis, ve kterém je statečnost českých vojáků zaznamenána jako mimořádně důležitý válečný čin, kterému z počátku nevěřilo ani velitelství divize, s poznámkou, že se 21. český pěší pluk držel jako skála v moři.
Kaplička pana Kasala
Za další stopou po českých vojácích se přesuneme šest kilometrů severně do vesnice Lokvica. V útulné restaurací se dáváme do řeči s majitelem panem Marušičem. Brzy se ukazuje, že se jedná o znalce místní části Krasu a historie 1. sv. války. Dvě hodiny vydržíme při výborném vínu, pršutu a sýrech poslouchat jeho poutavé vyprávění. Při odchodu nás ještě zavede k lokvické kapličce k jedné z tabulí místní naučné stezky. Na tabuli k našemu překvapení nacházíme opis části deníku českého vojáka Václava Kasala: „Dosud jsem ještě vlastně neviděl zákopy. Ale to se změnilo. Nový rotmistr ke mně nebyl shovívavý, posílal mě s vojenskými potravinami do zákopů také 2 krát nebo 3 krát týdně….. Šlo se z tábora po západu slunce. Po silnici okolo vísky Lokvice, prázdné, vystěhované. Za touto dědinkou byla rozcestní kaplička s obrazem p. Marie. Kdykoli sem šel do zákopu, vždy jsem vroucně pohladil zrakem obraz ten a myslil: zda se pak spolu zas pozdravíme, až půjdu nazpět ze zákopu. A kdykoli sem šel zpět, zbožně jsem pohlédl k obrazu tomu.“
Pan Kasal měl vlastně dvojnásobné štěstí. Kromě toho, že má touto tabulí postaven pomník, podařilo se mu útrapy války přežít.
