U nás v knihovně se, jak jsem později zjistila, ocitla od mého milovaného dědy. Nevím, jestli si ji přinesl z Leopoldova, nebo z Jáchymova. Díky svým kapitolám o boji za svobodu tehdejších Indů proti britské kolonizační moci, upevňovala ve víře ve vítězství nad tehdejším komunistickým režimem i naše politické vězně, mezi které děda patřil. A cenzuře přišla neškodná.
Nakonec, pravděpodobně, i díky Objevení Indie, jsem dostala velkou chuť poznávat svět. Fascinovaná Indií jsem později propadla také reportážním Pavly Jazairiové a jejímu řemeslnému kouzlení s hlasem, slovy i místy a stala se mou královnou cestopisů.
Nakonec, pravděpodobně, i díky Objevení Indie, jsem dostala velkou chuť poznávat svět. Fascinovaná Indií jsem později propadla také reportážním Pavly Jazairiové a jejímu řemeslnému kouzlení s hlasem, slovy i místy a stala se mou královnou cestopisů.
A teď otázka: Co chcete, Pavlinu horší nebo tu lepší verzi?
Začnu tou horší.
Pavlu Jazairiovou, mou celoživotní cestovatelskou hrdinku jsem osobně potkala v roce 2010 v Olomouci, na autogramiádě jejího posledního tehdejšího cestopisu s názvem: 8 511 970 km2 Brazílie. Mě bylo v té době asi pětatřicet. Přiběhla jsem na poslední chvíli. Ona neměla čas ani na další otázky, ani na více podpisů, ani na má slova uznání a obdivu, když jsem ji chtěla v minutě sdělit, všechny ty emoce, které byly ve mně nastřádané, za celá léta co ji znám. Asi to tak nějak v životě chodí. Potkáte svoji ikonu v realitě a celý sen o ní se vám v pár vteřinách rozplyne. Byla jsem z toho zážitku rozmrzelá a zaskočená.
Ale jak léta běží, stejně se ve vzpomínkách vracím ke všemu tomu dobrému, jak jsem jí znala. K těm fascinujícím cestopisům, které, řekla bych, až přednášela, na vlnách Českého rozhlasu v letech mého dětství. Tehdy, ještě v dobách vrcholící totality působily její příspěvky v poledním Zápisníku zahraničních zpravodajů jako okamžitá teleportace z šedi, na orientálním koberci, rovnou do míst tak exotických a vzdálených jak jen fantazie dovolila.
Píše se tak rok 1985, obvyklá sobota, úklid, vaření a smažení, Zákruta a v tom se u nás doma vše ztišuje a zastavuje. Otevřené okno, vlající záclona a můj pohled do zahrady a ještě dál, tam do jiných světů. Moje bujná představivost dostává s každým jejím slovem novou energizující injekci. Z rádia se ozývalo: „Čistě bílý mramor je dokonalý až k hladké průsvitnosti, ohlazený jak prsy žen, ohebných tanečnic s kulatými boky; vše je bílé a jemně tvarované, růžice hvězd a velký lotosový květ, rozvíjející se na stropě...“
Hlas tak podmanivý. Byla to její dikce? Jistě, ale nejen to. Někdy věcně úderná plná faktů, jindy se slovy tak ladně poetickými, nechávajícími prostor a čas vlastní fantazii. V popisech míst si jemně všímala bodů, které vám, jen právě tak rychle jak je potřeba, pomáhají pohybovat se prostorem, o kterém píše a kam jste doopravdy nikdy nevkročili. A v té chvíli máte pocit, jako že tam stojíte a s rouškou na očích jste jako slepec veden prostorem, dotýkáte se předmětů, cítíte ty orientální vůně a váš pohled se jakoby zastavuje o místa a osoby, které jsou právě tím nejzajímavějším, co vaši pozornost přirozeně přitáhne.
Její rytmus byl můj rytmus. Kde stačilo slovo, řekla jen slovo. Tečka. Kde podrobný popis, dostali jste jej. Kde bylo dobré položit si otázku. Přišla. Paradoxy a pravda místa, často nalezená v absolutním kontrastu okolních dějů nemusela být vůbec líbivá, byla často surová a radikální, jako popisovaná, někdy „Bohem zapomenutá“ místa.
„Bráhmani – nebo lidé, kteří se za ně vydávají – nás nutí odříkávat svaté formule a žádají peníze, lhostejno, že nejsme hinduisté. Pouť je obchod, řev z kazet, stovky prodavačů. Kazatel přednáší na mikrofon, sluha vybírá peníze. Vesničané v bílých zapraných turbanech poslouchají. Žena vyndala prs s širokou bradavkou a podala jej dítěti. Napilo se a odběhlo, ona sedí s prsem obnaženým, chvíli trvá, než se zakryje.
U jídelen zbožný muž kupuje chudým oběd. Získá tím velkou zásluhu a zlepší si karmu. Rozdává nadýchané placky smažené v oleji – purí, k tomu vařenou zeleninu na misce z listu. Také starý asketa sádhů chce jíst – odmítá peníze, požaduje kilo rýže a kilo čočky. Ne, ať to převezme Jiří a podá mu to: dar jídla platí jen z ruky do ruky.
Žebráci! Staří lidé, muži a ženy, sedí na zemi, podobní chomáčům hadrů, hledí dychtivě na jídlo. Je jich tolik! Stačí nejmenší pohyb, hned se srocují, připomínají hmyz. Děti dostaly jablko, jsou hezké, klučina se směje a mává. Cesta po břehu pokračuje k Božím stopám. Tam má Ganga nevětší očisťující moc, neboť právě na tomto místě opouští hory a vlévá se do rovin.
Ženy z Rádjastánu s obrovskými náramky až nad lokty přivezly své nebožtíky, sypou do řeky popel s kostičkami. Chlap v turbanu nabírá vodu, pomalu ji lije zpět, třikrát se otáčí. Do vody zase hodí všechno, obětiny i obal od svačiny. Je horko, voda příjemně studí. …. Jak neuvěřitelně široká a prudká je Ganga! Kluk se drží nafouklé duše a uprostřed řeky, unášen proudem, se na ni staví. Stmívá se, dav na břehu v očekávání modlitby houstne, lidé pouštějí lodičky z listů s hořícím světélkem. Každý pozoruje tu svou. Kam dopluje? Nezhasne lampička? Je vlhko, padla večerní rosa...“
Začnu tou horší.
Ale jak léta běží, stejně se ve vzpomínkách vracím ke všemu tomu dobrému, jak jsem jí znala. K těm fascinujícím cestopisům, které, řekla bych, až přednášela, na vlnách Českého rozhlasu v letech mého dětství. Tehdy, ještě v dobách vrcholící totality působily její příspěvky v poledním Zápisníku zahraničních zpravodajů jako okamžitá teleportace z šedi, na orientálním koberci, rovnou do míst tak exotických a vzdálených jak jen fantazie dovolila.
Píše se tak rok 1985, obvyklá sobota, úklid, vaření a smažení, Zákruta a v tom se u nás doma vše ztišuje a zastavuje. Otevřené okno, vlající záclona a můj pohled do zahrady a ještě dál, tam do jiných světů. Moje bujná představivost dostává s každým jejím slovem novou energizující injekci. Z rádia se ozývalo: „Čistě bílý mramor je dokonalý až k hladké průsvitnosti, ohlazený jak prsy žen, ohebných tanečnic s kulatými boky; vše je bílé a jemně tvarované, růžice hvězd a velký lotosový květ, rozvíjející se na stropě...“
(V severní Indii, Praha 2004).
Hlas tak podmanivý. Byla to její dikce? Jistě, ale nejen to. Někdy věcně úderná plná faktů, jindy se slovy tak ladně poetickými, nechávajícími prostor a čas vlastní fantazii. V popisech míst si jemně všímala bodů, které vám, jen právě tak rychle jak je potřeba, pomáhají pohybovat se prostorem, o kterém píše a kam jste doopravdy nikdy nevkročili. A v té chvíli máte pocit, jako že tam stojíte a s rouškou na očích jste jako slepec veden prostorem, dotýkáte se předmětů, cítíte ty orientální vůně a váš pohled se jakoby zastavuje o místa a osoby, které jsou právě tím nejzajímavějším, co vaši pozornost přirozeně přitáhne.
Její rytmus byl můj rytmus. Kde stačilo slovo, řekla jen slovo. Tečka. Kde podrobný popis, dostali jste jej. Kde bylo dobré položit si otázku. Přišla. Paradoxy a pravda místa, často nalezená v absolutním kontrastu okolních dějů nemusela být vůbec líbivá, byla často surová a radikální, jako popisovaná, někdy „Bohem zapomenutá“ místa.
„Bráhmani – nebo lidé, kteří se za ně vydávají – nás nutí odříkávat svaté formule a žádají peníze, lhostejno, že nejsme hinduisté. Pouť je obchod, řev z kazet, stovky prodavačů. Kazatel přednáší na mikrofon, sluha vybírá peníze. Vesničané v bílých zapraných turbanech poslouchají. Žena vyndala prs s širokou bradavkou a podala jej dítěti. Napilo se a odběhlo, ona sedí s prsem obnaženým, chvíli trvá, než se zakryje.
U jídelen zbožný muž kupuje chudým oběd. Získá tím velkou zásluhu a zlepší si karmu. Rozdává nadýchané placky smažené v oleji – purí, k tomu vařenou zeleninu na misce z listu. Také starý asketa sádhů chce jíst – odmítá peníze, požaduje kilo rýže a kilo čočky. Ne, ať to převezme Jiří a podá mu to: dar jídla platí jen z ruky do ruky.
Žebráci! Staří lidé, muži a ženy, sedí na zemi, podobní chomáčům hadrů, hledí dychtivě na jídlo. Je jich tolik! Stačí nejmenší pohyb, hned se srocují, připomínají hmyz. Děti dostaly jablko, jsou hezké, klučina se směje a mává. Cesta po břehu pokračuje k Božím stopám. Tam má Ganga nevětší očisťující moc, neboť právě na tomto místě opouští hory a vlévá se do rovin.
Ženy z Rádjastánu s obrovskými náramky až nad lokty přivezly své nebožtíky, sypou do řeky popel s kostičkami. Chlap v turbanu nabírá vodu, pomalu ji lije zpět, třikrát se otáčí. Do vody zase hodí všechno, obětiny i obal od svačiny. Je horko, voda příjemně studí. …. Jak neuvěřitelně široká a prudká je Ganga! Kluk se drží nafouklé duše a uprostřed řeky, unášen proudem, se na ni staví. Stmívá se, dav na břehu v očekávání modlitby houstne, lidé pouštějí lodičky z listů s hořícím světélkem. Každý pozoruje tu svou. Kam dopluje? Nezhasne lampička? Je vlhko, padla večerní rosa...“
(V severní Indii, Praha 2004).
Tak takový by byl můj oblíbený cestopis, popisný i emočně laděný. S historickými souvislostmi i hloubkou vrstev a témat, které mně osloví.
Tak takový by byl můj oblíbený cestopis, popisný i emočně laděný. S historickými souvislostmi i hloubkou vrstev a témat, které mně osloví.
