Je pátek. Čekám s mámou na autobus do práce. Spokojeně se protahuji v bříšku a užívám si příjemného prostředí v plodové vodě. Asi jsem se protáhla více, neboť najednou voda mizí neznámo kam.
Ještě nevím nic o tom, jak moje máma v zoufalství stopuje náklaďák, který jede kolem, a tak uvnitř udiveně kroutím hlavou, proč to se mnou tak divně drkotá.
Měníme směr. Na místo do práce jedeme urychleně do porodnice.
Cítím, jak odněkud zvenku voní oběd.
„Teda mami, kde mě to tlačíš? Jsem na Tebe zvědavá, ale není ještě brzy?“
Vypadá to, že už se neudržím.
Žuch.
Tolik světla a lidí a všichni na mě koukají, jako by snad nikdy neviděli mimino.
Rádio hlásí čas. Je právě 13.30 hod. A ten prapodivný chlap v bílém plášti mě odnáší jako dvoukilový chleba k dopečení do inkubátoru.
Je tady vzrůšo a legrace. Myslím, že se mi tady bude líbit.
Desátý červenec roku 1980.
Dnešní narozky jsou docela fajn. Tak za prvé už nejsem žádné malé dítě a za druhé mám konečně kluka. Taky nejvyšší čas. Je mi deset. Jmenuje se Petr. Je nejlepší na celém světě. Chodí do 9.A třídy a už se na mě dvakrát usmál. Myslím, že si ho jednou vezmu za manžela a budeme mít spolu děti a psa a rybičky. Miluji ho úplně moc a až do konce svého života. Čestné pionýrské.
Jako správná ženská jsem dostala opravdický zlatý prstýnek. A co je snad ještě lepší, od tety jsem dostala suprový sprej - Impuls. Vůbec nechápu, kde ho sehnala.
Desátý červenec roku 1990
Před měsícem jsem se na kole málem přizabila. Rozbila bradu, odřela obličej. V září se vdávám. Můj budoucí muž mě miluje a já jeho. Říká, že mu to vůbec nevadí a že to skoro není ani vidět. Věřím mu. Bodejť by ne, vždyť za dva měsíce to bude můj manžel. Nikdy, nikdy, nikdy nebudeme žít jako ostatní. Budeme spolu šťastní až do smrti.
Budeme mít tři syny.
Už teď se těším, až spolu oslavíme zlatou a diamantovou svatbu.
Desátý červenec roku 2000
Dnešní oslava je báječná. Slavíme společně s manželem. Ten čas tak strašně utíká. Pěkně jsme zestárli. Už je nám třicet. Náš vymodlený syn je už velký kluk. Je mu sedm a za týden jedeme všichni spolu poprvé k moři. Nemůžu se dočkat. S mužem držíme pořád za jeden provaz a nikdy nás nic nerozdělí. Sice jsme každý úplně jiný, tak nějak diametrálně, ale komu by to vadilo?
Desátý červenec roku 2010
Ten čas tak letí. Už tři roky jsem šťastně rozvedená. Nechápu, jak jsme si mohli rozumět. Jsme tak rozdílní. Čtyřicítka je skvělý věk. Cítím se mladě a svobodně.
Mé milované vymodlené dítě mě pěkně vytáčí. Já jeho ještě více. Snažíme se být k sobě láskyplní. Ale je to boj.
Začala jsem znovu chodit do školy. A na badminton. Učím se lyžovat. Koupila jsem si kolo. A takové ty kalhoty s plínou. Vypadají příšerně. Výšlapy na Lysou jsem bezvadné. Jezdím na motorce. Těším se až si jednou skočím padákem. Mám nekonečně moc energie a začala jsem znovu psát. Život vážně začíná až po čtyřicítce.
Desátý červenec roku 2020
Je pátek. Čekám, až se konečně posadím. Jsem pořád unavená a všechno mě bolí. Do důchodu už mi zbývá jen posledních 15 let. Po zlomenině kotníku před pěti léty lyže obcházím. Na kole se mi začalo těžce dýchat. Skákat z padáku mi přijde jako pěkná blbost. Na Lysou mě nedostanete ani heverem. Badminton jsem už zabalila, stejně nevidím na míček. Moc ráda se něco nového učím, jen škoda, že si nepamatuji co. Ráda čtu, ale na třetí stránce ještě raději spím. Vůbec nechápu, kdo mi pořád krade energii.
Naučila jsem se šnorchlovat v moři, potápěla jsem se v Egyptě a plavala v noci v Jadranu.
Jezdím na kurzy do Prahy opravdickým vlakem a sama.
Plním si své sny.
Mám svůj rozum. Svou hrdost a své srdce.
Je tady vzrůšo a legrace. A já vím, že se mi tady pořád moc líbí. A také už dávno vím, že když nejde o život, jde o ho…. holuba.
Neumím a nechci žít bez lásky a humoru. Žiji teď a tady. A vím, že vždy mám dvě možnosti.
Řeknu Vám to na rovinu a zkrátka.
Je ze mě prostě padesátka.
Je pátek. Čekám, až se konečně posadím. Jsem pořád unavená a všechno mě bolí. Do důchodu už mi zbývá jen posledních 15 let. Po zlomenině kotníku před pěti léty lyže obcházím. Na kole se mi začalo těžce dýchat. Skákat z padáku mi přijde jako pěkná blbost. Na Lysou mě nedostanete ani heverem. Badminton jsem už zabalila, stejně nevidím na míček. Moc ráda se něco nového učím, jen škoda, že si nepamatuji co. Ráda čtu, ale na třetí stránce ještě raději spím. Vůbec nechápu, kdo mi pořád krade energii.
Naučila jsem se šnorchlovat v moři, potápěla jsem se v Egyptě a plavala v noci v Jadranu.
Jezdím na kurzy do Prahy opravdickým vlakem a sama.
Plním si své sny.
Mám svůj rozum. Svou hrdost a své srdce.
Je tady vzrůšo a legrace. A já vím, že se mi tady pořád moc líbí. A také už dávno vím, že když nejde o život, jde o ho…. holuba.
Neumím a nechci žít bez lásky a humoru. Žiji teď a tady. A vím, že vždy mám dvě možnosti.
Řeknu Vám to na rovinu a zkrátka.
Je ze mě prostě padesátka.
