Kolem jedoucí auta mi nahánějí strach. Někteří troubí, pokřikují na mně, házejí mi telefonní čísla. Cítím jako kurva.
„Proč tady nejsou přechody?“ ptám se sama sebe.
Protože tady nikdo venku nechodí.
Konečně přebíhám další tři proudy a dostávám se k obchodu. Bohužel ten je zavřený, protože je zrovna čas modliteb. Každý den jinak, kdo si to má pamatovat. Sluneční paprsky pálí už teď.Je 30 stupňů.
Mávám na taxi.
„Kam to bude?“ usmívá se na mě Pákistánec.
„Kingdom tower, za 10 Rijálů .“
Pákistánec vyjednává: „Za 20.“
„Vezmu si jiné taxi,“ odmítám.
„Madam, OK za 10.“
Nastupuju. Je tady smrad a špína. Auto je vyzdobené červenými záclonkami a na zrcadle visí korálky na počítání modliteb, něco jako náš růženec. Sedačky jsou polité. Ještě, že mám abaju. Je to takový ochranný oděv nejen před sluncem ale i před špínou. Náladu mi zlepší funkční klimatizace.
Přijíždíme ke Kingdom tower a poslíček mi otvírá dveře.
„Proč tady nejsou přechody?“ ptám se sama sebe.
Protože tady nikdo venku nechodí.
Konečně přebíhám další tři proudy a dostávám se k obchodu. Bohužel ten je zavřený, protože je zrovna čas modliteb. Každý den jinak, kdo si to má pamatovat. Sluneční paprsky pálí už teď.Je 30 stupňů.
Mávám na taxi.
„Kam to bude?“ usmívá se na mě Pákistánec.
„Kingdom tower, za 10 Rijálů .“
Pákistánec vyjednává: „Za 20.“
„Vezmu si jiné taxi,“ odmítám.
„Madam, OK za 10.“
Nastupuju. Je tady smrad a špína. Auto je vyzdobené červenými záclonkami a na zrcadle visí korálky na počítání modliteb, něco jako náš růženec. Sedačky jsou polité. Ještě, že mám abaju. Je to takový ochranný oděv nejen před sluncem ale i před špínou. Náladu mi zlepší funkční klimatizace.
Přijíždíme ke Kingdom tower a poslíček mi otvírá dveře.
„Welcome, madam.“
Věž připomíná náš otvírák na pivo. Budova má 99 poschodí a měří 302,3m. Al Mamlaka obchodní centrum v dolní části mě láká luxusními obchody. Ve vyšších patrech se nachází Four Seasons Hotel. V horní části otvíráku je 65metrový koridor, který je prosklený z obou stran. Chci se tam dostat. Po zaplacení vstupného mě uvede do prvního výtahu malý, vyhublý, arab tmavé pleti v uniformě. Zastavujeme u přepychové restaurace. Do dalších pater stoupáme druhým výtahem. Cítím se jako v kosmu. Prostor je obložen tmavým, černým sametem osvíceným hvězdičkami.
To je výhled. Vidím celé město, které je zanořeno do pouště Al-Nefud. Nemohu uvěřit, že hlavní město Saudské Arábie má skoro osm milionů obyvatel. Jsou vidět jen domy z pískovce a auta. Naproti další věž Al Faisaliah. Postavili ji jen z oceli a skla. Je to velký jehlan, který má na vrcholu obrovskou kouli, v níž je velmi drahá vyhlídková restaurace. Pod ní je přístupný venkovní vyhlídkový, prosklený ochoz.
Další taxi mě vysazuje ve starém městě. Místní muži v bílých tóbech a červeně karovaném šátku posedávající na zemi mě vyzývají k přikrytí hlavy šátkem. Není mi to příjemné a raději se zahalím. Směřuji k pevnosti Al Maskak se čtyřmi kulatými věžemi. Malá tvrz z cihel jílu a bláta, postavena okolo roku 1865 je dnes museem. Vstupní masivní dveře z palem nás vtáhnou do historie. Jsou zde vystaveny staré artefakty, zbraně, nechybí ani mešita. Strop z palmového dřeva je dekorován červenou, žlutou, hnědou a modrou barvou.
Nedaleko od tvrze je náměstí plné mužů. Již se rozcházejí. Dnes je tady veřejné popraviště. Přístup na exekuci mají pouze muži, kteří se ji musí zúčastnit aspoň jednou za život.
Dlažba je zdobena hvězdicemi, v nichž jsou odtokové kanálky na krev a otvory na vodu, aby mohly potřísněnou dlažbu smýt.
Ženy s dětma se tady začínají procházet. Děti si ještě na mokré dlažbě hrají fotbal a jezdí na kole. Mám hlad a chci odsud pryč.
Vracím se zpět do centra, kde jdeme s kamarádkou na večeři. Vchod do restaurace pro pány je hned u cesty, ale my musíme do Family section, která je na boku.
Objednáváme si tradiční arabské jídlo Kabsa. Je to talíř se smaženou rýží, zeleninou, skopovým a kořením. Do vinných sklenic nám číšník nalil nějakou sladkou šťávu.
„Jak já bych si dala pivo.“
Za patnáct minut přichází číšník
„Maam, musíte odejít, protože je čas modlení.“
„No, to si z nás děláte srandu, ne?“ spustíme.
„Vždyť jsme nedojedly.“
„Sorry, maam, ale opravdu musíte odejít.“
Nevěřícně na něj koukáme.
„OK, když tady budete tiše, tak já vás zamknu, a až skončí modlení, tak si zase můžete objednat. Ale prosím, buďte tiše, šéf by mě vyhodil.“
Slibujeme.
Po večerním modlení je už tma. Teplota z 50 stupňů klesla na příjemných 32.
V Rijádu začíná život. Ulice jsou sice stále prázdné, ale nákupními centry prochází davy lidí. Je to jediná kultura, co tady je. Divadla, kina jsou zakázané, a proto je v Rijádu nenajdete.
Věž připomíná náš otvírák na pivo. Budova má 99 poschodí a měří 302,3m. Al Mamlaka obchodní centrum v dolní části mě láká luxusními obchody. Ve vyšších patrech se nachází Four Seasons Hotel. V horní části otvíráku je 65metrový koridor, který je prosklený z obou stran. Chci se tam dostat. Po zaplacení vstupného mě uvede do prvního výtahu malý, vyhublý, arab tmavé pleti v uniformě. Zastavujeme u přepychové restaurace. Do dalších pater stoupáme druhým výtahem. Cítím se jako v kosmu. Prostor je obložen tmavým, černým sametem osvíceným hvězdičkami.
 |
| Al Faisaliah, Foto: Hamza A. Durrani |
Další taxi mě vysazuje ve starém městě. Místní muži v bílých tóbech a červeně karovaném šátku posedávající na zemi mě vyzývají k přikrytí hlavy šátkem. Není mi to příjemné a raději se zahalím. Směřuji k pevnosti Al Maskak se čtyřmi kulatými věžemi. Malá tvrz z cihel jílu a bláta, postavena okolo roku 1865 je dnes museem. Vstupní masivní dveře z palem nás vtáhnou do historie. Jsou zde vystaveny staré artefakty, zbraně, nechybí ani mešita. Strop z palmového dřeva je dekorován červenou, žlutou, hnědou a modrou barvou.
Nedaleko od tvrze je náměstí plné mužů. Již se rozcházejí. Dnes je tady veřejné popraviště. Přístup na exekuci mají pouze muži, kteří se ji musí zúčastnit aspoň jednou za život.
Dlažba je zdobena hvězdicemi, v nichž jsou odtokové kanálky na krev a otvory na vodu, aby mohly potřísněnou dlažbu smýt.
Ženy s dětma se tady začínají procházet. Děti si ještě na mokré dlažbě hrají fotbal a jezdí na kole. Mám hlad a chci odsud pryč.
Vracím se zpět do centra, kde jdeme s kamarádkou na večeři. Vchod do restaurace pro pány je hned u cesty, ale my musíme do Family section, která je na boku.
Objednáváme si tradiční arabské jídlo Kabsa. Je to talíř se smaženou rýží, zeleninou, skopovým a kořením. Do vinných sklenic nám číšník nalil nějakou sladkou šťávu.
„Jak já bych si dala pivo.“
Za patnáct minut přichází číšník
„Maam, musíte odejít, protože je čas modlení.“
„No, to si z nás děláte srandu, ne?“ spustíme.
„Vždyť jsme nedojedly.“
„Sorry, maam, ale opravdu musíte odejít.“
Nevěřícně na něj koukáme.
„OK, když tady budete tiše, tak já vás zamknu, a až skončí modlení, tak si zase můžete objednat. Ale prosím, buďte tiše, šéf by mě vyhodil.“
Slibujeme.
Po večerním modlení je už tma. Teplota z 50 stupňů klesla na příjemných 32.
V Rijádu začíná život. Ulice jsou sice stále prázdné, ale nákupními centry prochází davy lidí. Je to jediná kultura, co tady je. Divadla, kina jsou zakázané, a proto je v Rijádu nenajdete.
