Třicet vteřin a dost - napsal Lukáš Novotný

Telefonáty s babičkou z Benešova zřídkakdy trvají déle. Pokud k tomu zázrakem dojde, vyprávíme si o tom mezi sebou v rodině. Nedávno mi bratr hlásil, že s babičkou mluvil pět minut, sama se ho prý zeptala na holky. Zdráhal jsem se tomu uvěřit. Nám se to s manželkou nestalo nikdy.
„Ahoj babi, můžeme se v neděli zastavit? Budeš mít čas? Rádi bychom za tebou přijeli.“ 

„Čau. Klidně. Přijeďte, kdy chcete.“ 

Pět sekund dlouhé ticho. „Tak čau.“ 

„Tak ahoj babi, těšíme se, počítej s námi.“
Vcházíme do domu, jdeme do kuchyně a babičku nalézáme jako vždy na stoličce u sporáku. V květované zástěře, se sepnutými vlasy a s cigaretou v ruce. 

„Tak jsme tady, jak se máš?“ 

Babička odklepne popel: „Pořád stejně. Za chvíli bude oběd, tak můžete prostřít.“
Vyprávíme, co nového v práci, čím nás kdo v rodině pobavil nebo potěšil. Vzpomínáme, kde jsme byli na výletě a co jsme viděli. Babička poslouchá a přikyvuje. 

„Zajedete mi pak pro piva, víno a cigarety?“ 

„Jasně, babi, s tím přece počítáme.“ 

Doplnit zásoby do sklepa patří k našemu rituálu. Jednou nám prodavačka přála veselý víkend, když viděla náš nákup. 

„To je pro babičku, my jsme jenom kurýři,“ odpověděli jsme a paní měla nad čím přemýšlet.
Zbytek odpoledne sledujeme s babičkou televizi nebo pomůžeme na zahradě. Nemluvíme, jen sdílíme společné chvíle. Domů dostaneme závin. Těšíme se na něj, na snídani přijde vhod.
„Tak jste prý byli v Benešově, babička z vás určitě měla radost,“ volá druhý den mamka. Asi měla, těžko říct, přemýšlíme s manželkou. Vezmu diář, odpočítám čtyři týdny a napíšu Benešov. Den, kdy vezmu telefon a zavolám své babičce. Nebudu s ní mluvit dlouho, jak bych mohl? 

Třicet vteřin a dost.