Otevře a zase zavře oči. Fáze mezi spánkem a probuzením. Chvíle rozhodnutí, jaký stav si vybere. Zamrká a nechá oči otevřené. Chvíli pozoruje světelné hry na stropě. Paprsky se snaží prodrat skulinkami mezi závěsy. Ztěžka se otočí na bok. Kromě kolena jí bolí ještě záda. No co, osmdesátka na krku. A ještě ta nadváha. „Ve čtyřiceti jsem měla sotva padesát kilo. A teď ještě jednou tolik!“ přemítá Anička. Na postel k ní skočí kocour. „Kocoure, pojď sem, chlapečku můj.“ Tře se jí o krk a rameno.
„Musíme vstávat!“ zavelí Anička. „Kolik je hodin? Po jedenáctý. Bože, tolik! No co, kocoure, my si můžeme spát, jak se nám zachce, viď? Máme na to nárok, jsme přece v důchodu.
Když jsem pracovala v Tesle, musela jsem vstávat v pět hodin. Chápeš to? Já ne. Už nevím, jak jsem to mohla zvládnout.“ Často vzpomínala, jak brzy ráno nestačila snídat, dobíhala autobus, v práci dospávala s hlavou položenou na stole. Ještě teď občas mívá zlé sny. Mají podobný scénář. Zaspí, běží na autobus, ale ten před ní zavírá dveře a odjíždí. Ona stojí sama ve tmě na zastávce a je jí do breku.
„Tak jde se na to, kamaráde, jako správná sokolka. Raz, dva, tři, teď! Překulí se na záda, mírně pokrčí nohy, trošku se rozhoupe a pak speciálním úkonem, na který by byl i Tyrš hrdý, přesune nohy nad zem a žuch, už sedí, loví bačkory a pomalu vstává.
„Slon i medvěd jsou proti mně ladní,“ brblá potichu. „Rozcvička se odkládá na neurčito, kocoure, netěš se. Co se divíš? Je moc hodin. Usnula jsem až po třetí. V televizi byl opravdu velmi zajímavý program, zasedání sněmovny.“
Anička pajdá na záchod, cestou zapne vodu v rychlovarné konvici. Když se vrátí, zalije rozpustné kafe, z lednice vyndá nízkotučné mléko a přilije ho do hrnku. Usrkne kafe. Stojí u linky, která je přeplněná špinavým nádobím. Měla by si koupit myčku. Už si ji obstarala i Vlasta. Naučila by se sní určitě zacházet. S mobilem se taky naučila. Každý se diví, že má stejný přístroj deset let. SMS sice nepíše, ale dokáže si je přečíst a když je potřeba, umí zavolat. A k tomu to snad je, ne? Nějaký internet a počítač opravdu nejsou nutné.
Lokne si kafe a jde se opláchnout a vyčistit si zuby. Má skoro všechny svoje a je na to hrdá. Vlasta má klapačky a pořád je někde hledá. Nahlas se zachechtá, když si vzpomene na příhody, které jí kamarádka líčí, když se sejdou.
Pak se podívá do zrcadla. Smích ji přejde. Vlasy jako dikobraz. A potřebovaly by obarvit. Namočí je a trochu prohrábne hřebenem. Zamžourá na sebe. Pytle pod očima a tolik vrásek? „Důležité je, jaký je člověk uvnitř,“ slyší tatínkova slova. Otevře krabičku s krémem Dove, protože je nejlepší, nanese patřičnou vrstvu na obličej, poplácá se na závěr po tvářích a odchází z koupelny bez rozloučení s tou podivnou starou paní.
Vezme si na sebe zástěru. Jsou to vlastně šaty na knoflíčky, ale maminka tomu vždycky říkala zástěra. Jde ustlat. Podívá se na černobílou fotografii nad postelí. Sedí tam dáma v dlouhých šatech a u ní tři děti. Dva kluci a holčička. Je to Anička, mladší z chlapců je brácha Jirka, ten starší Honza. Všichni ho milovali. Utopil se ve Vltavě. Anička na ten den nikdy nezapomene. Neuměla si představit, že se Honza už nevrátí domů. Všechno bylo od té doby jiné. S Jirkou pak nesměli sami k vodě, proto se nenaučili plavat. A maminka se už nikdy nesmála jako předtím.
Ze vzpomínek ji vyruší zvonění. Nejdřív se podívá z okna. Zase ta baba Chládková. Vadí ji ty její řeči: „Paní Burešová, já nechápu, že můžete tak dlouho spát. Já vstávám v pět hodin. Všechno uklidím, uvařím, pak jdu pracovat na zahrádku.“ Baba protivná.
Anička otevře dveře. „Paní Chládková, dobrý den! To je ale nádherné počasí. Mohlo by zapršet, to je pravda.“ Baba Chládková se o počasí bavit nechce. Má jiný cíl. „Ten váš kocour mně chodí na zahrádku.“ „Co s tím mám tak asi dělat,“ říká si v duchu Anička. „Kadí mně na záhony!“ Anička se v duchu směje, navenek zachová vážnou tvář. „Moc mě to mrzí. Já mu domluvím.“ „To jsem zvědavá jak!“ sousedka rozzlobeně odchází. Anička rychle zabouchne dveře, sedne si do křesla a chechtá se. Kocour, jako by věděl, že v tomhle příběhu hraje hlavní roli, k ní skočí na klín. Nestulí se jako obvykle, ale sedí s hrdě vztyčenou hlavou.
Je poledne, oběma začíná nový den.
Zadání: PONOŘTE SE DO HLAVY ÚPLNĚ OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA V BĚŽNÝ DEN
„Tak jde se na to, kamaráde, jako správná sokolka. Raz, dva, tři, teď! Překulí se na záda, mírně pokrčí nohy, trošku se rozhoupe a pak speciálním úkonem, na který by byl i Tyrš hrdý, přesune nohy nad zem a žuch, už sedí, loví bačkory a pomalu vstává.
„Slon i medvěd jsou proti mně ladní,“ brblá potichu. „Rozcvička se odkládá na neurčito, kocoure, netěš se. Co se divíš? Je moc hodin. Usnula jsem až po třetí. V televizi byl opravdu velmi zajímavý program, zasedání sněmovny.“
Anička pajdá na záchod, cestou zapne vodu v rychlovarné konvici. Když se vrátí, zalije rozpustné kafe, z lednice vyndá nízkotučné mléko a přilije ho do hrnku. Usrkne kafe. Stojí u linky, která je přeplněná špinavým nádobím. Měla by si koupit myčku. Už si ji obstarala i Vlasta. Naučila by se sní určitě zacházet. S mobilem se taky naučila. Každý se diví, že má stejný přístroj deset let. SMS sice nepíše, ale dokáže si je přečíst a když je potřeba, umí zavolat. A k tomu to snad je, ne? Nějaký internet a počítač opravdu nejsou nutné.
Lokne si kafe a jde se opláchnout a vyčistit si zuby. Má skoro všechny svoje a je na to hrdá. Vlasta má klapačky a pořád je někde hledá. Nahlas se zachechtá, když si vzpomene na příhody, které jí kamarádka líčí, když se sejdou.
Pak se podívá do zrcadla. Smích ji přejde. Vlasy jako dikobraz. A potřebovaly by obarvit. Namočí je a trochu prohrábne hřebenem. Zamžourá na sebe. Pytle pod očima a tolik vrásek? „Důležité je, jaký je člověk uvnitř,“ slyší tatínkova slova. Otevře krabičku s krémem Dove, protože je nejlepší, nanese patřičnou vrstvu na obličej, poplácá se na závěr po tvářích a odchází z koupelny bez rozloučení s tou podivnou starou paní.
Vezme si na sebe zástěru. Jsou to vlastně šaty na knoflíčky, ale maminka tomu vždycky říkala zástěra. Jde ustlat. Podívá se na černobílou fotografii nad postelí. Sedí tam dáma v dlouhých šatech a u ní tři děti. Dva kluci a holčička. Je to Anička, mladší z chlapců je brácha Jirka, ten starší Honza. Všichni ho milovali. Utopil se ve Vltavě. Anička na ten den nikdy nezapomene. Neuměla si představit, že se Honza už nevrátí domů. Všechno bylo od té doby jiné. S Jirkou pak nesměli sami k vodě, proto se nenaučili plavat. A maminka se už nikdy nesmála jako předtím.
Ze vzpomínek ji vyruší zvonění. Nejdřív se podívá z okna. Zase ta baba Chládková. Vadí ji ty její řeči: „Paní Burešová, já nechápu, že můžete tak dlouho spát. Já vstávám v pět hodin. Všechno uklidím, uvařím, pak jdu pracovat na zahrádku.“ Baba protivná.
Anička otevře dveře. „Paní Chládková, dobrý den! To je ale nádherné počasí. Mohlo by zapršet, to je pravda.“ Baba Chládková se o počasí bavit nechce. Má jiný cíl. „Ten váš kocour mně chodí na zahrádku.“ „Co s tím mám tak asi dělat,“ říká si v duchu Anička. „Kadí mně na záhony!“ Anička se v duchu směje, navenek zachová vážnou tvář. „Moc mě to mrzí. Já mu domluvím.“ „To jsem zvědavá jak!“ sousedka rozzlobeně odchází. Anička rychle zabouchne dveře, sedne si do křesla a chechtá se. Kocour, jako by věděl, že v tomhle příběhu hraje hlavní roli, k ní skočí na klín. Nestulí se jako obvykle, ale sedí s hrdě vztyčenou hlavou.
Je poledne, oběma začíná nový den.
Zadání: PONOŘTE SE DO HLAVY ÚPLNĚ OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA V BĚŽNÝ DEN1. Sice se stále snažíme, aby naši účastnící psali dramatičtěji, aby konflikty byly ničivé, dialogy uvěřitelné a závěry strhující, ale... není na škodu si vyzkoušet psaní takzvaného proudu vědomí. Ponořit se do hlavy úplně obyčejného člověka v úplně běžný den jeho života, podobně, jako to udělala impresionistická spisovatelka Virginia Wolf v Paní Dallowayové.
Takže vyberte si postavu a popište běžnou hodinu v jejím životě. Nevybírejte si dobu, kdy se postavě stalo něco významného (např. spáchala vraždu nebo se zamilovala). Místo toho si vyberte obyčejnou hodinu v životě člověka, kde se nic zvlášť důležitého neděje. Ale snažte se o svém hrdinovi napsat co nejvíce podrobností, včetně vzpomínek nebo flashbacků, které vyprovokovala například vůně nebo zaslechnutá poznámka, písnička... (Omezením časového úseku - jedna hodina - získáte strukturu, která se nespoléhá na zápletku, ale pokud zahrnete významné detaily, můžete být příjemně překvapeni, kolik toho o postavě můžete získat.)
Takže vyberte si postavu a popište běžnou hodinu v jejím životě. Nevybírejte si dobu, kdy se postavě stalo něco významného (např. spáchala vraždu nebo se zamilovala). Místo toho si vyberte obyčejnou hodinu v životě člověka, kde se nic zvlášť důležitého neděje. Ale snažte se o svém hrdinovi napsat co nejvíce podrobností, včetně vzpomínek nebo flashbacků, které vyprovokovala například vůně nebo zaslechnutá poznámka, písnička... (Omezením časového úseku - jedna hodina - získáte strukturu, která se nespoléhá na zápletku, ale pokud zahrnete významné detaily, můžete být příjemně překvapeni, kolik toho o postavě můžete získat.)
