 |
| Huascarán, Foto: Patricio Mena Vásconez |
Když jsme s Jitkou chvíli předtím opouštěli teplo linkového autobusu, snášela se už nad peruánskými Andami tma. Vystoupili jsme přímo v sedle - ve výšce 4.900 metrů a měli v úmyslu zde přenocovat. Chtěli jsme se od samého rána kochat výhledem na sluncem zalité štíty pohoří Cordillera Blanca. Věděli jsme, že tam někde v té absolutní tmě se nad údolím tyčí i jeho král – hora Huaskarán. Celé tohle magické místo bychom měli jen pro sebe. Ale teď?
Jediné rozumné, co jsme v naší situaci mohli udělat, bylo nasadit čelovky a sestoupit po štěrkové cestě do údolí. Až na planinu ve výšce okolo 4.000 metrů. Před námi bylo dlouhých 20 kilometrů pochodu.
Cesta, klikatící se po prudkém svahu v ostrých zákrutách, nám připadala nekonečná. Při pokusu najít v členitém terénu zkratku jsme zabloudili a museli se pracně škrábat zpět nahoru na silnici. Víckrát jsme to raději už nezkoušeli. Postupně ustalo sněžení a naštěstí také bolest hlavy. Na planinu jsme dorazili okolo půlnoci. Postavili stan a totálně vyčerpaní, zalezli do spacáků. Spal jsem jako nemluvně.
---
Nyní, už ranní slunce pomalu prohřívá mrazivý vzduch a z našeho stanu odtává tenká ledová krusta. Dovařil jsem vodu a zkřehlými prsty rozkládám mapu.
„Tak co budeme dnes dělat?“ dívá se na mne tázavě Jitka a hrnkem horkého čaje si zahřívá dlaně.
„Jsme přímo pod Huaskaránem - je schovaný za tímhle malým hřebínkem. Na protějším kopci jsou dvě menší jezera, od nich bychom měli vrchol hezky vidět.“ přemýšlím nahlas.
„Ukaž. Jasně… Vede tam pěšina. Uděláme si tam pozdní oběd a vrátíme se přespat zase sem na planinu?“ rozvíjí Jitka moje úvahy.
„Domluveno.“ stvrzuji náš dnešní program a odcházím k potoku pro vodu na cestu.
Teplota postupně vystoupala nad 20 stupňů. Balím stan a vyrážíme. Po cestě ukrýváme batoh s vybavením pod malou skalku a jen na lehko se vydáváme do příkrého svahu. V této nadmořské výšce je to i tak náročný výstup. Nespěcháme. Míjíme malé stádo pasoucích se ovcí. Z dálky pozorujeme skupinku polodivokých koní. Obdivujeme drobné pestrobarevné kvítky podél cesty a zběsile fotíme všechny krásy zdejšího národního parku. Postupně se nám už odkrývá výhled na ledem pokrytý vrchol nejvyšší hory Peru.
Prožíváme nádherné odpoledne u smaragdových lagun, ve kterých se zrcadlí panoráma zasněžených štítů. Milujeme hory. Přesně kvůli takovýmto zážitkům jsme se do Jižní Ameriky vydali. Máme v plánu procestovat celé Peru a pokračovat do Bolívie a Argentiny.
Odpoledne sestupujeme zpět na planinu. Z dálky pozorujeme, jak z cesty mizí poslední osamocené auto. Všude opět vládne ticho a klid. Celé tohle magické místo máme jen pro sebe.
Mířím ke skalce pro batoh, ale úkryt je prázdný. Veškeré naše vybavení je pryč. Stan, karimatky, spacáky, teplé oblečení, jídlo, … Všechno. Stojíme v kraťasech, tenkých větrovkách a s foťákem v ruce. Ještě, že jsme měli s sebou i doklady a kreditní karty.
Stojíme uprostřed země nikoho. Nejbližší vesnice je odsud desítky kilometrů daleko. Zbývá hodina do setměni a noc bude bezesporu opět mrazivá. Co teď? Není na co čekat. Vydáváme se na cestu.
„Počkej, slyšíš to?“ chytá mě po několika minutách Jitka za rukáv.
„Motor?“ usuzuji a pátrám očima v serpentýnách nad námi.
Z kopce pomalu sjíždí stařičký školní autobus. Mávám zběsile rukama a vůz plný dětí, k naší radosti, zastavuje. Usměvavý řidič svolí, že nás, za mírný poplatek, vezme do města. Sláva. Znaveni usedáme na poslední řadu sedaček a těšíme se, až budeme opět v bezpečí civilizace.
Jenže tak jednoduché to ještě nebude. To, že tudy autobus projíždí tak pozdě, má totiž svůj důvod – nefunguje mu převodovka. Celou cestu až sem jel na dvojku a stejně tak bude pokračovat dál. Leč vzhledem k tomu, že nám zastavil, je potřeba ho opět uvést do pohybu - roztlačit. Nu což, vystupuji opět s dalšími třemi muži ven.
Zkoušeli jste někdy roztlačit autobus? Autobus plný dětí? A pak běžet a za jízdy do něj naskakovat? V nadmořské výšce 4.000 metrů?
Povedlo se. Po pár hodinách dojíždíme do Huarazu. Koupíme zde potřebné vybavení a budeme dál pokračovat v naší plánované cestě.
Nyní, už ranní slunce pomalu prohřívá mrazivý vzduch a z našeho stanu odtává tenká ledová krusta. Dovařil jsem vodu a zkřehlými prsty rozkládám mapu.
„Tak co budeme dnes dělat?“ dívá se na mne tázavě Jitka a hrnkem horkého čaje si zahřívá dlaně.
„Jsme přímo pod Huaskaránem - je schovaný za tímhle malým hřebínkem. Na protějším kopci jsou dvě menší jezera, od nich bychom měli vrchol hezky vidět.“ přemýšlím nahlas.
„Ukaž. Jasně… Vede tam pěšina. Uděláme si tam pozdní oběd a vrátíme se přespat zase sem na planinu?“ rozvíjí Jitka moje úvahy.
„Domluveno.“ stvrzuji náš dnešní program a odcházím k potoku pro vodu na cestu.
Teplota postupně vystoupala nad 20 stupňů. Balím stan a vyrážíme. Po cestě ukrýváme batoh s vybavením pod malou skalku a jen na lehko se vydáváme do příkrého svahu. V této nadmořské výšce je to i tak náročný výstup. Nespěcháme. Míjíme malé stádo pasoucích se ovcí. Z dálky pozorujeme skupinku polodivokých koní. Obdivujeme drobné pestrobarevné kvítky podél cesty a zběsile fotíme všechny krásy zdejšího národního parku. Postupně se nám už odkrývá výhled na ledem pokrytý vrchol nejvyšší hory Peru.
Prožíváme nádherné odpoledne u smaragdových lagun, ve kterých se zrcadlí panoráma zasněžených štítů. Milujeme hory. Přesně kvůli takovýmto zážitkům jsme se do Jižní Ameriky vydali. Máme v plánu procestovat celé Peru a pokračovat do Bolívie a Argentiny.
Odpoledne sestupujeme zpět na planinu. Z dálky pozorujeme, jak z cesty mizí poslední osamocené auto. Všude opět vládne ticho a klid. Celé tohle magické místo máme jen pro sebe.
Mířím ke skalce pro batoh, ale úkryt je prázdný. Veškeré naše vybavení je pryč. Stan, karimatky, spacáky, teplé oblečení, jídlo, … Všechno. Stojíme v kraťasech, tenkých větrovkách a s foťákem v ruce. Ještě, že jsme měli s sebou i doklady a kreditní karty.
Stojíme uprostřed země nikoho. Nejbližší vesnice je odsud desítky kilometrů daleko. Zbývá hodina do setměni a noc bude bezesporu opět mrazivá. Co teď? Není na co čekat. Vydáváme se na cestu.
„Počkej, slyšíš to?“ chytá mě po několika minutách Jitka za rukáv.
„Motor?“ usuzuji a pátrám očima v serpentýnách nad námi.
Z kopce pomalu sjíždí stařičký školní autobus. Mávám zběsile rukama a vůz plný dětí, k naší radosti, zastavuje. Usměvavý řidič svolí, že nás, za mírný poplatek, vezme do města. Sláva. Znaveni usedáme na poslední řadu sedaček a těšíme se, až budeme opět v bezpečí civilizace.
Jenže tak jednoduché to ještě nebude. To, že tudy autobus projíždí tak pozdě, má totiž svůj důvod – nefunguje mu převodovka. Celou cestu až sem jel na dvojku a stejně tak bude pokračovat dál. Leč vzhledem k tomu, že nám zastavil, je potřeba ho opět uvést do pohybu - roztlačit. Nu což, vystupuji opět s dalšími třemi muži ven.
Zkoušeli jste někdy roztlačit autobus? Autobus plný dětí? A pak běžet a za jízdy do něj naskakovat? V nadmořské výšce 4.000 metrů?
Povedlo se. Po pár hodinách dojíždíme do Huarazu. Koupíme zde potřebné vybavení a budeme dál pokračovat v naší plánované cestě.
