Tu a tam někdo přijde, zazvoní, ale… Je to jen pošťák, kterýmu dveře sice pootevřeš, ale dovnitř už ho nepustíš. Stojíš na zápraží a sotva prohodíte pár slov. Říká se tomu small talk. Je to bezpečná zóna konverzace, kam pustíš většinu lidí, ale dovnitř, tam pozveš jen někoho, komu opravdu věříš. Když už něco takovýho uděláš, první věc, kterou návštěva za dveřma uvidí, jsou tvoje boty. A přestože se říká, že právě ty o tobě vypoví nejvíc, nikdo netuší, jaký je to v nich chodit. Na věšáku visí tvůj plášť, ale v bezvětří nepoznají, kdo jsi. A neprozradí jim to ani pohled na ohnutý hřbety, ve tvojí knihovně.
Kdo jsem, nevím ani já sám. Někdy mám pocit, že je moje duše hluboká jako Mariánský příkop. Děje se tak pokaždé, když na jejím dně hledám svojí cestu. Jindy je zase mělká jako letní louže. To když na její klidné hladině, hledají pro změnu kolemjdoucí svůj odraz.
Život je krutej. Ale všichni říkaj, že je překrásnej. Taky prý neexistuje špatný počasí, jen oblečení. Kdyby tak byla pláštěnka proti depresi a nejmenovala se Neurol, kéž by nešťastná láska neporcovala srdce jako sekanou ke svačině a Vánoce byly radost, co tě obejme víc než jednou za rok…
Život stojí za hovno, ale je super, když ti občas někdo podá papír…
