V bývalém hradě je po odchodu 14. dalajlámy do exilu muzeum. Je hlídané na každém kroku armádou. Poslední dalajlama musel v převlečení uprchnout do Indie v roce 1959, kde žije v Daramsale.
Tibeťané sem chodí poklonit se bývalým dalajlámům, jejichž popel je pohřben ve zlatých nebo zlacených stúpách. Přinášejí s sebou ke každému, dnes již zamřížovanému oltáři, obětiny, buď jačí máslo, nebo drobné peníze.
Když jsem procházela okolo jednoho božstva, byla přede mnou Tibeťanka s malým asi čtyřletým synem. On se poklonil jako maminka a políbil mříž. V tu chvíli se k němu rozběhla ostraha a malého chlapečka přirazil voják vší silou na tu mříž, až mu vytryskla z obličeje krev. Jeho vystrašené a překvapené oči snad budu vidět do smrti.
Maminka se bála zareagovat. Ani hadr na otření mu nedala, jen se ještě přikrčila, a tak jsem přispěchala s kapesníkem alespoň já. Za hlasitého nadávání Číňanovi jsem mu krev pomohla setřít.
Chtěla jsem přidat k nadávání ještě facku, ale mou ruku včas zachytil náš kamarád, který mě možná zachránil od velkého průšvihu. Skončila bych asi v base, ale to jsem si v tu chvíli naprosto neuvědomila, viděla jsem rudě nebo se mně zatmělo před očima, to už nevím. Jak někdo takto zahází s dítětem, jsem nepříčetná. Vzbudilo to veliký rozruch, lidé se bojácně rozhlíželi, co bude dál. I to řvaní na vojáka by možná mělo dopad, nebýt blonďatá, a tudíž na první pohled cizinka.
Číňanům nestačí, že Tibeťany připravili v podstatě o všechno, o zem, svobodu, a i jejich víru, potřebují jim ještě ubližovat. Touto zkušeností jsem se ještě více zatvrdila proti všem podobným státům, který udržuje obyvatele ve strachu a oni jsou odkázání na jejich zlovůli. A není to jen Čína.
Původní verze:
Co si dovolí Číňané v Tibetu
„Co si to dovoluješ ty hajzle!“ řvu česky svým zvučným hlasem na čínského policistu hlídkujícího v bývalém sídle tibetských dalajlámů v Pótale ve Lhase. Všichni se ohlížejí, co se o děje, nebýt tak pohoršená, tak si nedovolím v tomto posvátném místě ani špitnout. Člověk by se měl ovládat, ale někdy to opravdu nejde.
V tomto bývalém hradě je po podrobení Tibetu Čínou (1951) a po odchodu 14. dalajlámy (14. převtělení Buddhy) do exilu, zřízeno muzeum, hlídané na každém kroku armádou. Poslední dalajlama musel v převlečení uprchnout do Indie v roce 1959, kde žije v Daramsale.
Tibeťané se sem ale stále chodí poklonit bývalým dalajlámům, jejichž popel je zde pohřben ve zlatých nebo zlacených stúpách. Přinášejí s sebou ke každému, dnes již zamřížovanému oltáři, obětiny, buď jačí máslo, nebo drobné peníze.
Když jsem procházela okolo jednoho božstva, byla přede mnou Tibeťanka s malým asi čtyřletým synem. On se poklonil dle vzoru své maminky a políbil mříž. V tu chvíli se k němu rozběhla ostraha a malého chlapečka přirazil voják vší silou na tu mříž, až mu vytryskla z obličeje krev. Jeho vystrašené, nešťastné a překvapené oči snad budu vidět do smrti. Byla to hrůza. Maminka se bála nějak zareagovat, ani hadr na otření mu nedala, jen se ještě přikrčila, a tak jsem přispěchala s kapesníkem alespoň já a za hlasitého nadávání směrem k tomu Číňanovi jsem mu krev pomohla setřít. Chtěla jsem přidat k nadávání ještě facku, ale ruku mě včas zachytil náš kamarád, který mě možná zachránil od velkého průšvihu. Skončila bych asi v base, ale to jsem si v tu chvíli naprosto neuvědomila, viděla jsem rudě nebo se mně zatmělo před očima, to už nevím. Jak někdo takto zahází s dítětem, jsem nepříčetná. Vzbudilo to veliký rozruch, lidé se bojácně rozhlíželi, co bude dál. I to řvaní na vojáka by asi mělo dopad, nebýt blonďatá, a tudíž na první pohled cizinka. Číňanům nestačí, že Tibeťany připravili v podstatě o všechno, o zem, svobodu, a i jejich víru, potřebují jim ještě ubližovat. Dalo by se říct, že to dopadlo pro mne docela dobře, ale není to tak. Touto zkušeností jsem se ještě více zatvrdila proti takovému zřízení, který udržuje obyvatele ve strachu a oni jsou odkázání na jejich zlovůli. A není to jen Čína.
Upravená věta:
„Co si to dovoluješ ty hajzle!“ řvu česky svým zvučným hlasem na čínského policistu hlídkujícího v bývalém sídle tibetských dalajlámů v Pótale ve Lhase. Všichni se ohlížejí, co se o děje, nebýt tak pohoršená, tak si nedovolím v tomto posvátném místě ani špitnout. Člověk by se měl ovládat, ale někdy to opravdu nejde.
V tomto bývalém hradě je po podrobení Tibetu Čínou (1951) a po odchodu 14. dalajlámy (14. převtělení Buddhy) do exilu, zřízeno muzeum, hlídané na každém kroku armádou. Poslední dalajlama musel v převlečení uprchnout do Indie v roce 1959, kde žije v Daramsale.
Tibeťané se sem ale stále chodí poklonit bývalým dalajlámům, jejichž popel je zde pohřben ve zlatých nebo zlacených stúpách. Přinášejí s sebou ke každému, dnes již zamřížovanému oltáři, obětiny, buď jačí máslo, nebo drobné peníze.
Když jsem procházela okolo jednoho božstva, byla přede mnou Tibeťanka s malým asi čtyřletým synem. On se poklonil dle vzoru své maminky a políbil mříž. V tu chvíli se k němu rozběhla ostraha a malého chlapečka přirazil voják vší silou na tu mříž, až mu vytryskla z obličeje krev. Jeho vystrašené, nešťastné a překvapené oči snad budu vidět do smrti. Byla to hrůza. Maminka se bála nějak zareagovat, ani hadr na otření mu nedala, jen se ještě přikrčila, a tak jsem přispěchala s kapesníkem alespoň já a za hlasitého nadávání směrem k tomu Číňanovi jsem mu krev pomohla setřít. Chtěla jsem přidat k nadávání ještě facku, ale ruku mě včas zachytil náš kamarád, který mě možná zachránil od velkého průšvihu. Skončila bych asi v base, ale to jsem si v tu chvíli naprosto neuvědomila, viděla jsem rudě nebo se mně zatmělo před očima, to už nevím. Jak někdo takto zahází s dítětem, jsem nepříčetná. Vzbudilo to veliký rozruch, lidé se bojácně rozhlíželi, co bude dál. I to řvaní na vojáka by asi mělo dopad, nebýt blonďatá, a tudíž na první pohled cizinka. Číňanům nestačí, že Tibeťany připravili v podstatě o všechno, o zem, svobodu, a i jejich víru, potřebují jim ještě ubližovat. Dalo by se říct, že to dopadlo pro mne docela dobře, ale není to tak. Touto zkušeností jsem se ještě více zatvrdila proti takovému zřízení, který udržuje obyvatele ve strachu a oni jsou odkázání na jejich zlovůli. A není to jen Čína.
Upravená věta:
Z hradu, domova 14. dalajlámy, je teď muzeum, ostře hlídané čínskou armádou. A Dalajláma musel po obsazení Tibetu uprchnout do exilu.
(Safi Narwa)
Když Číňané zabrali násilně Tibet a dalajláma musel odjít, vzniklo ve Lhase museum. Bylo důkladně střežené armádou.
(Irena Taterová)
Kdysi v tomto hradě zněly motlitby mnichů a zvonění jejich mís. Teď je to místo mrtvé, stalo se z něj muzeum střežené vojáky čínské armády.
(Asja Žilová)
Po odchodu 14. dalajlámy čínští vojáci hrad hlídají, jako by ho chtěl někdo ukrást.
(Tereza Taterová)
Několik známých či méně známých faktů o Číně a Tibetu:
Ke známým patří to, že Číňané pobořili v Tibetu kláštery, mnichy popravili nebo vyhnali. Přes milion Tibeťanů zabili při různých příležitostech i po Kulturní revoluci, tedy za řádění Rudých gard v letech 1966 – 68 za vlády MaO-Ce-Tunga. Méně známé je asi to, že v některých klášterech byla zachována božstva a to proto, že pokud nebořili kláštery tanky nebo ze vzduchu, obyčejní Číňané byli mnohdy ve skrytu duše buddhisty a přímo ničit se je báli.
Existovalo i Nejvyšší oratorium, sídlo orákula – věštce. On měl předpovědět i podrobení Tibetu Čínou a údajně za ním chodili i představitelé Číny, ale zda se jimi nechají ovlivnit, to nikdo neví.
Několik známých či méně známých faktů o Číně a Tibetu:
Ke známým patří to, že Číňané pobořili v Tibetu kláštery, mnichy popravili nebo vyhnali. Přes milion Tibeťanů zabili při různých příležitostech i po Kulturní revoluci, tedy za řádění Rudých gard v letech 1966 – 68 za vlády MaO-Ce-Tunga. Méně známé je asi to, že v některých klášterech byla zachována božstva a to proto, že pokud nebořili kláštery tanky nebo ze vzduchu, obyčejní Číňané byli mnohdy ve skrytu duše buddhisty a přímo ničit se je báli.
Existovalo i Nejvyšší oratorium, sídlo orákula – věštce. On měl předpovědět i podrobení Tibetu Čínou a údajně za ním chodili i představitelé Číny, ale zda se jimi nechají ovlivnit, to nikdo neví.
Kdyby nebylo věštcem předpovězeno obsazení Tibetu, bylo by ještě mnohem více obětí. Když to ale předpověděl orákul, nedalo se nic dělat, museli to přijmout, říkali si místní. Ještě že tak, odpor proti obrovské převaze by byl odpor zbytečný, i tak za oběť padla celá pětina původních obyvatel.
Dnes si už Čína zajistila svoji početní převahu nad místními tím, že zavedla politiku jednoho dítěte a kdo jich chtěl nebo měl víc, musel se přestěhovat do Tibetu. Teď už se nemusí ani manipulovat volby, Číňané jsou v přesile.
Jakou já měla radost, když jsem se dozvěděla, že při otevření nejvýše položené železnice světa (v roce 2006) Qinghai – Tibet railway, která šplhá až do výše přes 5 tisíc m.n.m., mohlo jet prvním vlakem pouze vedení strany a jejich zasloužilí členové.
Dnes si už Čína zajistila svoji početní převahu nad místními tím, že zavedla politiku jednoho dítěte a kdo jich chtěl nebo měl víc, musel se přestěhovat do Tibetu. Teď už se nemusí ani manipulovat volby, Číňané jsou v přesile.
Jakou já měla radost, když jsem se dozvěděla, že při otevření nejvýše položené železnice světa (v roce 2006) Qinghai – Tibet railway, která šplhá až do výše přes 5 tisíc m.n.m., mohlo jet prvním vlakem pouze vedení strany a jejich zasloužilí členové.
Provozovatelé neměli ještě vychytané takové maličkosti jako např. udržování normálního tlaku vzduchu nebo vybavení kyslíkovými maskami, nebyl přítomen lékař, jako je to dnes, a tak téměř všichni onemocněli výškovou nemocí (bolesti hlavy a zvracení) a bylo to prý hrozné.
Jízda za odměnu se tak pro ně stala velkým trestem. Patří jim to, jen více takovýchto vydařených akcí.
S utiskováním ale pokračují dál, např. v roce 2012 jim zabavili pasy a nové se Tibeťanům nevydávají. Číňané Tibeťny stále ponižují a cítí se být nadřazenými. Viděla jsem na vlastní oči, jak v jednom klášteře podávalo malé dítě kus chleba policistovi, kteří jsou všude. Ten si to vzal a hodil psovi.
I když má Čína i Tibet mnoho zajímavostí, které jsem ještě neviděla, neláká mě tam jet opakovaně. Jsem ráda, že jsem to viděla a udělala malinký krok do této země, která je veliká a krásná a má dávnou a bohatou historii.
S utiskováním ale pokračují dál, např. v roce 2012 jim zabavili pasy a nové se Tibeťanům nevydávají. Číňané Tibeťny stále ponižují a cítí se být nadřazenými. Viděla jsem na vlastní oči, jak v jednom klášteře podávalo malé dítě kus chleba policistovi, kteří jsou všude. Ten si to vzal a hodil psovi.
I když má Čína i Tibet mnoho zajímavostí, které jsem ještě neviděla, neláká mě tam jet opakovaně. Jsem ráda, že jsem to viděla a udělala malinký krok do této země, která je veliká a krásná a má dávnou a bohatou historii.
