12. července 2022

STRACH - napsal Jiří Wilson Němec

Jaký rozdíl je mezi tím, kdo má strach a strašpytlem? Někdy o tom přemýšlím. Co jsem víc, jestli strašpytel nebo ten, kdo se občas jen něčeho bojí. Asi jsem obojí.
V našem domě jsou od sebe oddělené dvě veliké půdy. Je na nich spousta všelijakých tajemných zákoutí a jedna má dokonce dvě patra. Vstupní těžké kovové dveře, vržou i když se namažou. V prvním patře této půdy je z velkých krovních trámů úplná překážková dráha. 
Naší rodině slouží hlavně jako zásobárna dřeva na topení. Bydlí tam moc myší, pavouků a pavučin a jak se setmí, tak od těch trámů jde ukrutný strach. Rozlehlá půda má pořád otevřená malá podkrovní okýnka kvůli větrání, a jak se venku zvedne trošku vítr, na půdě začne všechno tajuplně hučet a různě vrzat. Něco o něco furt klepe a skřípe a dobrovolně by sem tam nešel ani za nic.
Často ale musím. Když už padne tma a často je potřeba jít pro dřevo, jdu a svítím baterkou, abych na nabírání polínek viděl. Nikdy, co si pamatuju, jsem se strachu nezbavil, protože si myslím, že tam straší.
Strach jsem taky měl, když u nás byl hajný Hanzalík a v kuchyni vykládal našim cosi o strašidelných neznámých zvucích, které slyšel v lese na čekané. 
„Nikdy jsem nic příšernějšího neslyšel. Jak říkám, čirý děs! To nebyly zvuky z tohoto světa. Přísahám!“ Ten večer, když odjel a všeci už šli spát, jsem potřeboval jít na malou, ale strach mně nedovolil dojít až na záchod. V předsíní vždycky visí dlouhé kabáty a klobouk a v šeru jsou z nich číhající strašidla. Otevřel jsem dveře z pokoje jenom na škvíru a rukou hrábl po váze na kvítka, co tam stála na botníku. V předsíni je furt šero a tak je ve váze jenom umělá kytka bez vody a do té jsem se vyčůral. Pak jsem na to zapomněl, a máma dlouho chodila a pátrala, co v předsíni tak smrdí. Nepřiznal jsem se. Až teď, co to píšu.

Největší strach jsem ale měl vloni v srpnu a vůbec to nebylo u nás, ale na cestě k Novotným. Já bych ten strach ani neměl, ale to by nesměl umřít Kaziměř Šostak.
Loni v srpnu bylo strašně horko. Jalovice, které byly v ohradách, se celý den schovávaly do stínu stromů na kameništích a pásly se jenom ráno nebo večer. Ostatní louky už byly posekané a poprvé jezdil na loukách stroj, co ze sena dělal svázané balíky. Ležely v rozházených řadách po loukách. Celá dědina šla ty balíky nakládat na vlečky, aby se seno schovalo do stohů. Kočí měli zapřažené koně. Ti tahali vlečky, pomalu popojížděli kolem těch balíkových senových řad a všichni ostatní měli vidle, napichovali balíky a házeli je na povozy. Na voze stále někdo byl a rovnal balíky, aby se jich vešlo do výšky co nejvíc. Přestože seno bylo úplně jak troud, stlačené balíky byly docela těžké. Seno vonělo, mám jeho vůni rád.
Když jsme chodili s partou do stodol, které byly narvané až po střechy senem, které nebylo v balících, ale jen v hromadách, vonělo mně ze všeho nejvíc. Dělali jsme z něj tunely a senové bunkry. A když jsme hráli v seně na hoňku a skákali z trámů a jeli pak skluzavkama po seně až ze stodoly ven, byla jízda paráda, tu sme mohli opakovat furt, než nás někdo s nadáváním vyhnal. A právě nejčastěji nás přepadl pan Šostak. Dělal na statku, a ten si na nás speciálně zasedl.
„Dacani, co tam děláte! Kolikrát vám budeme říkat, že je to nebezpečná zábava?! Kolikrát? Ven, všeci ven! Kdo tady tomu velí? No to sem si mohl myslet! Šak já tě chytnu! Tebe si, smrade, podám!“ 
Pepa, Milan i Radek byli rychlí jak blesk a Evža taky, o Karlovi ani nemluvím. Já utíkám nejpomaleji ze všech kluků. Mně všichni říkají Bačiku. I Jana, když chce, mě předběhne. 
A tak jestli byl někdo Kazikem chycený, tak to jsem byl já a schytával to za všechny a dostal na prdel a taky pár facek a věděl sem, že až přijdu domů, dostanu za všecky ještě jednou. Někdo přece musí mít rozum a to mám být furt já.
Kazikovi Šostakovi jsem se vždycky vyhýbal už z dálky, protože na něm bylo vidět, že mě nemá rád. Nejspíš proto, že on byl takový, jakože sportovec, co měl štíhlou postavu a svaly a já sem byl bačatý. Kazik byl Polák a jeho žena taky, ale uměli česky. Říkali lidi u obchodu, že Kazik je pro statek požehnání, že konečně tomu šéfuje někdo, kdo práci s dobytkem a kolem krmení rozumí. No nevím, no. On měl roků asi jako můj táta, něco přes třicet. Říkali, že má Kristovy léta. Nevím, kolik to je, ale tolik mu bylo, když se na louce svalil a bylo po něm.
Bylo to právě, když se sklízelo seno a byla přestávka. Přitáhli jsme na louku v dvoukoláku velikánskou konev ze statku se studenou vodou a šťávou z malin. A taky jsme přivezli chlebovou svačinu To byla naše dětská práce. Všichni hned nechali balíky balíkama, sedli nebo si lehli do stínu jeřabin u kameniště, stejně jako jalovice, a každý se honem napil šťávy, kterou nabírala velkým žufanem paní Novotná do plechových hrnků.
Svalovec Šostak asi před ženskýma machroval, že mu horko nevadí a že může dělat do aleluja bez zastávky. Napichoval balíky sena, házel je nahoru, pak si sám vylezl na vůz, rovnal je a zase skočil dolů a pořád dokola. Balíky už byly vysoko jako Eifelovka. Celé se to nebezpečně naklánělo a houpalo. „Nech teho, Kazošu! Eště se to vyvrátí. Poď si dat dácha!“ volali na něho. 
Nešel. Pak už na něho ani nikdo nevolal. Obešel vlečku z druhé strany. Už před tím přehodil stahovací šňůru, aby ten kopec balíků držel. 
Paní Novotná mě poprosila: „Venco, tady máš hrnek, dones ho Kazikovi, ať neumře žízní.“ 
Vzal jsem pití a šel. Šostak stál u bočnice, právě provlékal lano skrz oko na bočnici. Stáhl, udělal uzel, takový, co se do oka strčí kolík a uzel drží, ale pak, když se kolík vysune, stačí zatáhnout a hned se rozváže. Otočil se ke mně, vzal si hrnek se šťávou. 
„Ahoj, Venoušku, ty tlustej hajzlíku,“ sykl s úšklebkem.
Pak se to stalo. Lano povolilo a celá hromada těžkých balíků se na něho sesypala. Žuchlo to, zvedl se pylový oblak a Eifelovka mžikem zmizela. Já tak tak uskočil. Volali na něho, ať nechá těch opiček a vstane. Ale už se ani nepohnul. Vyhrabali ho a pak mu dělala moje máma masáž srdce a někdo křičel, aby honem přijel doktor. Jenomže doktor je až ve městě a to je deset kiláků a jediný dědinský telefon je na statku a než tam kdo doběhne, že jo… a tak umřel.
A my jsme stály, všecky děcka v hromadě, a viděly jsme první opravdickou mrtvolu. Máma říkala, že už se nedalo nic dělat, že z toho jak ho balíky zavalily a než ho vyhrabali, udusil se nebo měl taky infarkt což je, jako že ho trefil šlak a doktor, když za hodinu přijel, tak říkal, že to byla mrtvice, což je asi to samé jak šlak. Přijeli i esenbáci. Všichni jim potvrdili, že Kazikovi říkali, ať už přestane dělat, že balíky můžou spadnout, ale nedal si říct. Nic nevyšetřili, spokojili se s prohlášením doktora, že se pod balíkama trošku přidusil a dorazila jej mrtvička, a zase odjeli. Ostatní až pak měli starost i o mě., Prý bylo obrovské štěstí, že jsem stihl uskočit.

Máma je, mimo práci, taky jediná dobrovolná zdravotní sestra široko daleko. A tak se dobrovolně stará i o mrtvé. A když Šostak umřel, tak ho byla s paní Grézlovou obléknout do rakve. Ta stála na márách v kostele. Ležel v ní, měl divně žluto bledý obličej a děsně špičatý nos, takový, když mě honil, tak nikdy neměl. Byl v rakvi už několik dní, pohřeb se ještě teprve chystal na pátek ten týden. A to se stalo minulý pátek a teď ve středu mě máma, nevím proč, řekla, ať jdu, jestli chci, s ní do kostela. Byl sem zvědavý, jestli je doopravdy pořád na márách a už mě nikdy nebude fackovat a tak sem šel. Byl tam, ale strašně a divně smrděl. Zápach se linul celým kostelem. Máma s paní Grézlovou měly u pus mokré kapesníky. Natíraly Kazika jakousi vodičkou, prý aby vydržel, než půjde pod zem. 
Ta podívaná nebyla nic pro mě. Úplně jsem se rozklepal jak sulc a utekl pryč. Klepal sem se děsem celé odpoledne. A máma, když přišla domů, říkala, že ho musely nechat ležet v otevřené rakvi, aby na něj šel chladný kostelní luft.
Večer, když padla tma, tak si máma vzpomněla, že chce ještě dělat hříbkovou omáčku na druhý den na oběd, protože přes den na vaření neměla čas. Zjistila, že nemá vůbec sůl. Poslala mě k Novotným, s hrníčkem, a že sůl zítra vrátí, až přijde z obchodu. Já jsem se styděl říct, že se bojím, když jindy chodím kolem kostela jak nic i ve tmě.

Když jsem se blížil ke kostelu, tak mě hrůza sevřela jako kleště. Něco mně říkalo, vrať se domů! Ale neposlechl jsem se. Vepředu nad vchodem do kostela bylo otevřené luftovací okno a tam jsem věděl, že hned pod ním je otevřená rakev s Šostakem, který by mě možná chtěl zase nafackovat. 
Pelášil jsem co nejrychleji. Paní Novotná mně dala plný hrnek soli, a jak jsem utíkal zpátky a na kostel se raději ani nedíval, zakopl jsem a přímo pod tím černým oknem všecku sůl vysypal na cestu.
„Zdrž se, smrade, rád bych si s tebou promluvil. Slyšíš?“ V hlavě jsem slyšel Kazikův skřehotavý hlas a viděl ten žlutý špičatý nos a ruku jak se natahuje k ráně. Tož to bylo něco na mě! Ale já, i když jsem se strašně bál, jsem asi byl hrdina, protože jsem utíkal zase zpátky k Novotným. 
Novotná se smála, že takového nešiku ještě neviděla a já při cestě zpátky měl nohy z olova.
Doma, táta říkal, že je nejhorší tropická noc letoška. Já se hrozně potil a potom jel táta pro doktora, protože jsem zvracel, měl horečku skoro čtyřicet a říkala máma, že jsem blouznil a všude viděl jenom Kaziměřa Šostaka. Dávala si za vinu, že mě k mrtvole vůbec brala.
Ale hned, jak bylo po pohřbu, tak se mě udělalo úplně ze všeho nejlíp a mohl jsem jít zase ven. Ale na půdu, stejně jako do sklepa se bojím chodit pořád.
V každém případě mě, i když už nežije, Kaziměř Šostak ve snech pořád straší, protože jenom on a já víme, jak to s tou stahovací šňůrou a jistícím kolíkem, když nás za Eifelovkou nikdo neviděl, doopravdy bylo. Naštěstí to tenkrát nikoho nenapadlo. Ten kolík mám dobře schovaný…