Starej Rámus - napsal Marek Bucko

Stojím jak blbec ve velkém Sněmovním sále Kroměřížského zámku. Na naší rodinu (manželka Jitka, syn Michal, jeho slečna Marcelka - ta už je prakticky naše) se upírají zraky všech přítomných. Všichni nazutí v obrovských papučích vypadají jak zájezd vyletněných Eskymáků ve sněžnicích. Jen na mě se zraky neupírají. Na mě všichni doslova čumí - jak na vycpaninu posledního vlka střeleného na místním panství. Tlačí mě žaludek, že mám obrovský flek na košili, mi teď vadí ze všeho nejméně a stydím se jako nikdy v životě.

„Copak mistře? Stalo se něco? Udělalo se vám snad nevolno? Prosím vás, není tu mezi vámi lékař?!" Stará se průvodkyně. „Ne,ne ehm, no, víte... Já totiž, jak bych to... Teď, tady, ehm... jaksi" „Ne, tak my děkujeme, on je tu trochu průvan a asi byste se musel nějak rozcvičit, že" Horlivě jsem přikyvoval, jak o závod. „No, i tak vám zatleskáme." Ozval se potlesk. Rozhodně ne frenetický, ale ani takový ten úplně nicotný, jak když po tmě pleská mouchu. Já se mírně ukláněl a v obličeji jsem byl rudý- moje babička říkávala- jak čerstvě naplácaná prdel. Ale pojďme ke kořenům a vysvětlení tohoto zážitku.

Před několika lety jsme se přestěhovali z vlhkého domku do krásného slunného prostorného bytu- byt snů. Odvrácená strana je, že je to byt služební, zaměstnavatele mé manželky Jitky a je nad ředitelstvím jejich firmy v pavlačovém domě s uzavřeným atriem. A díky tomu všemu chrámová akustika s ozvěnou. „Máš klíče?! Abych nám nezabouchbouchouch'!" Osudové zvolání, kde jsem to poznal. Vždy, když jsem potom stoupal po schodech, jsem nejprve houkl. A potom už „Jadadáá pam pam, trr drdrrrr pam pam" rádoby operním hlasem a jindy prosté (a sprosté) „Máá roztomilá Mááruško, pusť mě..." vždyť to znáte. Jitka vždy jen lomila rukama- „nech toho, někdo tě uslyší." „ Neuslyší, zpívám si jen když jdu odpoledne, nebo večer." 

Jenže jako v každé firmě i zde, tu a tam někdo musí zůstat déle. Takže slyšel. A nejeden. A nejednou. A protože ani tehdy třináctiletý Michal se svým novým subwoferem k PC nezůstával pozadu, začalo se mně přezdívat starej Rámus a synovi Rámus mladej. Nejhorší bylo, že Jitce se postupně vžilo pojmenování Rámuska, což nesla se značnou nevolí: 

Foto: Marzper

„Já ti to říkala, nehulákej!" 

„Když ono to tak krásně zní- jako v lese." 

„Tak proč nejdeš řvát do lesa- tam mě aspoň nikdo nezná!" „Protože tam nikdo není." 

„No právě!" 

„Hmm, tam to mám ale daleko." Což byla ostatně pravda. „Počkej, to ti nezapomenu..."
Takto plynul čas. A tím, že v bytě odpadla starost o stavbu a zahradu, tak jsme si postupně velmi oblíbili výlety na hrady, zámky, jejich prohlídky a já měl rád se předtím dobře najíst v zámecké restauraci. Stejně i tehdy v Kroměříži. 

„Dobrý den, pane vrchní, stihneme se najíst do prohlídky?" 

„Jasně, další interiéry jsou ve dvě, máme čtvrt- úplně v pohodě!" 

Posadili jsme se, jenže pak dlouho, dlouho nic, pak studená polívka (už vím proč jsme tu sami), pak bylo z kuchyně slyšet staccato zvonků mikrovlnek a paličky na maso pod taktovkou něčeho, co bylo -než to začalo chlastat - šéfkuchař a „tjamtadadááá" ve 13:53 bylo na stole. 

Guláš jsem prostě vypil a zablafal si přitom košili. Za Michalem se táhl kus sýra až na nádvoří, Marcelka je naštěstí vegetariánka a ten kousek brokolice na halence vypadal jako zajímavá brož a Jitka ten čerstvý- jen trochu ohnutý řízek polkla jak anakonda králíčka. 

Jen trocha tatarky kolem úst zůstalo, jako vzteklina. Alespoň tak mi to dnes připadá, protože poté zazněla ona děsivá věta. Věta, která mě dodnes budí ze spánku. Věta, která v Jitce probudila krvelačnou pomstychtivou bestii: „A nyní se nacházíme ve Sněmovním sále, povšimněte si historických parket a dvoupatrových oken, ale nejúchvatnější je tu akustika. Proto se zde pořádají i koncerty. Chcete si zde- v tomto jedinečném prostředí někdo zazpívat?" 

„Možná tady manžel- je operní pěvec," pronesla jakoby mimoděk, přitom velmi přesvědčivě a uvěřitelně pyšně. „Tak teď zpívej, šeptla mi, máš možnost, schválně jestli to zní, jako doma na schodech."A dál už to znáte.