22. února 2022

Táta - napsal Oldřich Šubrt

Táto, odešel jsi náhle před osmi měsíci, a tak jsem se stal nejstarším v řadě, jsem nyní na řadě. 
Odešel jsi, tak jako jsi těch 88 let žil, neočekávaně, podle svého, ve chvíli, kdy už Ti docházely psychické i fyzické síly. 
Šel jsi na poštu a už ses nevrátil – masivní embolie plic, sanita přijela do 4 minut, konstatovala smrt.
Zajímaly Tě vždy Tvé myšlenky, Tvé sny, tvé vize. Přišel jsi domů a povídal sis, naslouchal, ale slyšel jsi jen to, co jsi chtěl, co zapadalo do Tvého myšlenkového schématu. Vlastně jsme Tě neznali a znali jsme Tvé představy, chtěl jsi tvořit úžasné věci bez toho jaké to bylo riziko, jaké to mohlo mít následky, jestli to bylo výhodné pro Tebe a Tvoje okolí.
Vyrostl jsi na vesnici na statku, vystudoval jsi zemědělství a už s vidinou pokroku – mechanizační fakultu, nastoupil do zemědělského výzkumáku a hned tam vybudoval sotva 30letý odbornou knihovnu. Novotný vyzval do výroby a Ty jsi si řekl v praxi mohu najít zajímavé cesty pokroku a nastoupil jako první vysokoškolák do zemědělského družstva u Prahy a záhy ses stal předsedou.
Moje vzpomínky jsou útržkovité, chtěl si poznávat, hned jak to bylo trochu možné, vyjel jsi v polovině 60. let na západ a hledal co je nového co bychom mohli u nás využít, okolo Prahy se na západ táhnou dlouhé lány sadů višní a jablek, meruněk dovezených z Francie, mezi nimi velké haly, dnes už omšelé, ale již 6O let plněné inertní atmosférou zabraňující hnilobě ovoce. 
Když se lidé stahovali za lepší prací do Prahy hned jsi začal budovat bytové domy pro mladé rodiny zaměstnanců zemědělského družstva, a to že Tě na konec vyhodili a byl jsi diskriminován nebylo ani tak z odporu proti sovětské okupaci, ale Tvůj strach, aby ruští vojáci nenakazili nové zdravé plemeno dánských krav tím, že využijí kravín jako umývárnu, sám jsi přeci pomáhal hnát to stádo z nádraží rok před tím. Péče o modernizaci, Ti zničila kariéru. 
Potom jako pomocný úředník jsi chtěl aspoň trochu pokračovat, znovu organizovat družstevní výstavbu pro zemědělce, snaha o získání vody pro pozemky, z nepovoleného vrtu, Tě odsunula na dva roky do vězení a pak přišla změna, svoboda. Znovu po 20 letech, vrhl jsi se do ní, horoměřický chléb, pečený podle starých receptur a z nejkvalitnějších surovin se stal synonymem kvality základních potravin. Pekárna prosperovala a rostla, ale to už Tě nezajímalo. 
Co udělat dokonalý zemědělský podnik v obilnici Evropy. Hurá na Ukrajinu, pronájem pozemků, nákup kvalitních hnojiv, dodávka moderních kombajnů, sám si jel vepředu kolony několika děsíte z Čech až ke Lvovo, hotel, ubytovny a dál a dál. A zase Tě zajímaly myšlenky, ideje, sny až Ti místní všechno ukradli a vyhnali Tě s desítkami miliónů dluhů. 
Chtěl jsou to zachránit, prodal jsi pekárnu, dům, byt, nezajímala Tě rizika, úplný krach do, kterého se ženeš, ani se ještě nerozběhli exekuce už jsi myslel, kde je cesta – nové zdroje energie, malé vesnické energoprojekty, již před 15 lety jsi tvořil plány bio palivových elektráren a výtopen, jezdil jsi navštěvovat vývojová střediska vysokých škol a k tomu jsi se stával bezdomovce, nakonec úplně. Obstavený důchod až do smrti, adresa na místním úřadě a nakonec maringotka, dlouho trvalo, než jsme Tě dotlačili k malému bytu v severních Čechách.
A pořád jsi zařizoval, co Ti přišlo potřebné, ne co Ti mohlo něco vydělat nebo co přesně chtělo Tvé okolí, ne, to, co jsi chtěl Ty.
Pro vnoučata zařídit jízdy starými vlaky, pro přátele zařídit v Praze ty správné lékařské kapacity, se stále neúnavně sledovat co je nového v lokální energetice a hledat nové neprošlapané cesty, v poslední době rozvézt rybníkářství na Ukrajině.
Štvalo mne, že jsi tak aktivní a nakonec bezdomovec, ale co - štěstí není cíl, ale cesta.