Tak teď jsem se rozjel z plných plic
Vyprávět vám tedy budu pohádku
o sobě a o životním pozlátku
Když mi bylo… prostě o hodně míň,
byl daleko jsem od toho, co je splín
Tak tedy co stalo se za pětadvacet let –
no, nebyl to vůbec žádnej med
Na začátku jsem si myslel, že to mám v hrsti,
že prostě pomalý růst to všechno jistí
Takže když celou dobu jsem stoupal nahoru,
fakt nečekal jsem, že průšvih přinese pokoru
Myslel jsem, že to, na čem stojím, je pevná půda,
neměl jsem tušení, že z krásky se stane najednou zrůda
Prostě jsem všem slepě věřil,
jen podáním ruky jsem všechno měřil
Takže místo všech těch výhodných smluv
zavalil mě cizí dluh
Přišel jsem o všechny pozemské statky,
v životě nastaly doslova zmatky
Pak odešli mi rodiče na věčnost
mně i dodnes chybí jejich společnost
K tomu vždy volil jsem špatné partnerky
i když ne všechny byly jen na šperky
Však nestihl jsem s žádnou mít děti,
Takže dnes padl jsem sám sobě do objetí
Svého času neměl jsem ani za co jíst,
Teď je to zase lepší, tím jsem si jist
I tak ale nemám vyhráno,
cítím, jako bych měl ve vlastním hnízdě…
krize středního věku klestím si cestu ven,
doposud říkám si, že ten hnus je snad zlej sen
Však štípám se při tom do tváře,
když zabořenou hubu mám do polštáře
Samota naplnila můj celý dům,
jasný je mi, že jsem prostě starej vůl
Vsadil jsem na karty, co nešly proměnit ve štěstí,
nejradši sám sobě namlátil bych pěstí
Tak jsem se vyplakal na vaše ramínko,
však na hajzlu zvedám alespoň prkýnko
Říkám si ale, jestli to není trochu málo,
co zrovna za řeč by trochu tu stálo
Tak loučím se, a v ruce třímám bílý praporek
a doufám, že až přijde čas na náhrobek,
bude na něm místo všeho stát
velmi krátký seznam toho, co jsem měl rád
Tak přemýšlejte aspoň vy dopředu, čemu se vyhnout chcete,
ať se vám jako mně život nepoplete
Pořád je naděje na světlo v tunelu,
ale pozor – ať po cestě nevyšlápnete nějakou tu Nutelu…
Původní verze:
Že prý dlouho jsem nenapsal vůbec nic
Tak teď jsem se rozjel z plných plic
Vyprávět vám tedy budu pohádku
O sobě a o životním pozlátku
Když mi bylo… prostě o hodně míň
Byl daleko jsem od toho, co je splín
Tak tedy co stalo se za pětadvacet let
No, nebyl to vůbec žádnej med
Na začátku jsem si myslel že to mám v hrsti
Že prostě pomalý růst to všechno jistí
Takže když celou dobu jsem stoupal nahoru
Fakt nečekal jsem že průšvih přinese pokoru
Myslel jsem že to na čem stojím je pevná půda
Neměl jsem tušení z krásky může najednou být zrůda
Prostě jsem všem důvěřivě věřil
Jen podáním ruky jsem všechno měřil
Takže místo všech těch výhodných smluv
Zavalil mě cizí dluh
Přišel jsem o všechny majetné statky
A v životě nastaly doslova zmatky
Pak odešli mi rodiče na věčnost
A mně dodnes chybí jejich společnost
K tomu jsem vždy vybíral si špatné partnerky
I když ne všechny byly jenom na šperky
Však nestihl jsem s žádnou mít děti
Takže dnes padl jsem sám sobě do objetí
Svého času neměl jsem ani za co jíst
Teď je to zase lepší tím jsem si jist
I tak ale nemám vyhráno
Cítím jako bych měl ve vlastním hnízdě…
Z krize středního věku klestím si cestu ven
Doposud říkám si že ten hnus je snad zlej sen
Však štípám se při tom do tváře
Když zabořenou hubu mám do polštáře
Samota naplnila můj celý dům
Jasný je mi že jsem prostě starej vůl
Vsadil jsem na karty co nešly proměnit ve štěstí
Nejradši sám sobě namlátil bych si pěstí
Tak jsem se vyplakal na vaše ramínko
Však na hajzlu zvedám aspoň prkýnko
Říkám si ale jestli to není trochu málo
Co zrovna za řeč by trochu stálo
Tak loučím se a v ruce třímám bílý praporek
A doufám že až přijde čas na náhrobek
Bude na něm místo všeho stát
Velmi krátký seznam toho co jsem měl rád
Tak přemýšlejte aspoň vy dopředu čemu se vyhnout chcete
Ať se vám jako mně život nepoplete
Pořád je naděje na světlo v tunelu
Ale pozor ať po cestě nevyšlápnete nějakou tu Nutelu…
