28. září 2021

Vlakem do Prahy po letech - napsala Vendula Beaujouan Langova

Vlak přijel k mému údivu načas. Usadila jsem se hned v krajním kupé u okna, kterému již dlouho nikdo nevěnoval náležitou péči, takže jsou přes něj vidět jen obrysy. Škoda, myslela jsem si, že budu zase objevovat záhyby Berounky jako za studentských let.
Alespoň si jako tenkrát vyndám knihu na čtení a položím ji na vysunutý umakartový stoleček pod oknem.
Kupé je nevelké, přesto je v něm vtěsnáno šest sedadel. Naštěstí jsme tu jen tři pasažéři, alespoň nám tak skýtá příjemný komfort. Ale je tu jinak docela útulno.
Plyšová vínová sedadla jsou již trochu omšelá a šedý koberec na podlaze prošlapaný.
Když vidím, v jaké výšce jsou umístěny ocelové nosníky na zavazadla, jsem ráda, že tentokrát můžu jet nalehko a nemusím se natahovat do závratných výšek s naloženou taškou.
Dveře kupé nedovírají. Naštěstí jsme na konci vlaku a kolem není příliš rušno, tedy kromě narážení kol vlaku o pražce kolejnic. Nechám se těmi zvuky pražců, které se za ta léta nezměnily, kolébat a zasním se, že je říjen 1995 a jsem rázem v jiném vlaku, v jiném kupé a s někým jiným...