„Přijeďte na pohovor! Letenku z polských Katovic do Frankfurtu vám zařídíme. Šťastnou cestu, těšíme se na vás.”
To byla poslední slova personalistky z firmy, kde se mám ucházet o práci. Vstávám ve tři ráno, abych s dostatečnou rezervou dorazil na letiště. O několik hodin později si to už za svitu jarního slunce vykračuji kolem řeky Mohan. Přijdu na recepci společnosti s dostatečným předstihem. Oznámím jim, že jsem to cestování úspěšně zvládnul, a o chvíli později mě milá slečna odvádí do zasedačky, kde vyčkávám příchodu poroty. Té poroty, co rozhodne o mém osudu.
Skladba lidí je velmi různorodá a na první pohled může znít jako začátek blbého vtipu: Němka, Belgičan a Francouz se sejdou na grilování Čecháčka. Potím se jak Frodo v Hoře osudu. Můj osud je teď na vahách. Ptají se, co jsem dokázal, proč tu dnes sedím a jestli vím, co mě čeká. Ještě nedokončili ani ten jejich úvodní projev a já už dojíždím skleničku vody. Co že jsem si to připravoval?! Povídám jim, jak jsem něco vystudoval, a nakonec skončil úplně někde jinde. Belgičan pro jistotu přebírá slovo a povídá o práci, které se oni věnují a snaží se mi vysvětlit, co mě možná čeká. Management něčeho, plánování, kontrola… Co, čeho??? Začínají mi vypadávat souvislosti. Proboha, vždyť já usínám! S hrůzou cítím, jak mi těžknou oči. Spánkový deficit se hlásí o slovo. Přepínám tělo do nouzového stavu. Vím, že musím za každou cenu udržet oči otevřené. Mačkám si prsty, nehty si zarážím mezi klouby. To nestačí, jednej! Beru karafu a nalévám si skleničku do plna, pak to malými doušky nalévám do sebe.
Monolog Belgičana končí: „Bylo to pro vás srozumitelné?”
Třeštím oči, jako když mě volají k tabuli na prozkoušení z kvadratických rovnic. Netuším, která bije. Ale musím to risknout, a tak odpovídám: „Tak určitě, vše je mi jasné. Mohl byste mi jenom podrobněji objasnit, co obnáší to plánování?”
Zaražený nehet už objímá celý kloub zevnitř ruky. Do toho ještě roluji prsty na nohou, abych co nejvíce, a hlavně nenápadně, rozproudil krev v těle.
„Ano, jistě!”, a že prý to je dobrá otázka.
Pohovor končí. Neusnul jsem, ustál jsem to. Až na to, že mě trochu bolí levá ruka v oblasti kloubů a strašně se mi chce na záchod.
Po roce jdeme s kolegy a Belgičanem na kafe a ten jen tak mimochodem začne povídat o zážitcích z pohovorů: „Jednou jsme měli kandidáta, a ten nevím proč, ale pořád chlastal vodu. Během půl hodiny vypil snad jeden a půl litru. Jako by bydlel někde na poušti. Už ani nevím, jestli jsme ho přijali, nebo ne.”
No, radši jsem zticha a vychutnávám si kávu.
