20. září 2021

Dárek z rozmočené krabice – napsala Jaroslava Rymešová

Té trochu špinavé, nevábné krabice na balkóně jsem si všimla až večer. Válela se v koutě jaksi nepatřičně a popírala okatě kolemjdoucím mou příslovečnou pořádkumilovnost. Manžel odjel před pár hodinami se svou partou dědků na jejich tradiční a každý rok s dychtivostí očekávaný týdenní cyklovýlet. No jasně, miláček! Aby si po sobě uklidil, to ho nikdy ani nenapadne. Ale nechat to tam já, tak si poučné kázání určitě neodpustí…“, povzdechnu si a jdu pustit televizi. Za chvíli začne detektivka, a mně se nechce kazit si uklízením odpadků nastávající příjemný večer bez dohadování s mužem, na co se vlastně budeme dívat. Kromě toho se sem asi žene bouřka, a ráno je taky den.
Ráno ta krabice po nočním dešti vypadala ještě žalostněji. S povzdechem se chystám k úklidu, když mne zarazí šramocení. A slabounký nářek. Na tikající bombu to nevypadá. Opatrně zvednu víko. První, co uvidím, je huňatý bílý ocásek. Drobounké tlapičky rozhrabující piliny ve snaze dostat se k nějakému životodárnému cecíku, a do široka rozevřenou tlamičku, vydávající ten žalostivý zvuk.
„No to mě podržte! Kdo tě tady mohl jen tak pohodit? Někteří lidi jsou fakt hyeny… No, ale třeba tě jen nechtěli utopit, viď, kotě! Co si s tebou počnu?“
Zvířata mám vážně ráda, ale ne každé bych chtěla za domácího mazlíčka. Před rokem nám umřel pejsek. Bylo to dlouhé a bolavé umírání, a bylo to hlavně hodně bolestné pro nás. S mužem jsme se zařekli, že si už žádného psa ani jiné zvíře pořizovat nebudeme. Co se koček týče, tak k těm mám vztah trochu ambivalentní. Je za tím moje kamarádka, která je naopak velká kočkomilka a svého času jich měla v bytě 1+1 rovných patnáct. Kočka, kam se podíváš. Lavůrky s pískem za nábytkem, pod nábytkem, před nábytkem. Jedna miska vedle druhé. A chlupy, chlupy, chlupy. Černé, bílé, rezavé, pokrývající každičký předmět.
„Prosím tě, zuj se,“ žádala mne vždy vlídně. „Víš, mám strach, abys mi sem na botách nepřinesla nějakou infekci…“ Já stejně vlídně odmítala za jiných okolností lákavé pozvání na kafe s koláčky. „Díky, ale víš, dneska už jsem už měla kafe dvě…! A sladký jsem si zakázala, podívej se na mě!“
S touhle až příliš živou vzpomínkou opatrně vyndám to bezmocné zvířátko z krabice a nesu ho dovnitř. Položím ho na složený ručník a jdu do lednice pro mléko. Chtělo by to trochu přihřát, možná i osladit? Bude to stačit? A co dál…?
Teplé mléko přeliju do misky a lžičkou ho po kapkách vlévám do rozevřené tlamičky. Naštěstí je ten tvoreček nejen hladový, ale i velký bojovník. Moji nešikovnost dokáže vyrovnávat svým hbitým jazýčkem, co ukápne vedle, ještě pečlivě olízne. Za chvilku má bříško nacpané a ve vteřině usíná.
Opatrně si ho prohlížím. Je celý bílý, bez jediného černého chloupku. Už se začal dívat na svět svýma zelenýma očkama. A je to kocourek.
„Co s tebou, maličký?“ špitám, a přitom hladím jemně prstem to drobné hebounké a chvějící se tělíčko a cítím, jak ve mně všechno taje. „Budeš Mates a já si tě vypiplám. A kdyby měl ten můj chlap nějaké kecy, tak může klidně z domu jít on!“
Nešel. Sice chvilku nevěřícně valil oči na ten nový přírůstek, ale když si ten bílý nadýchaný obláček položil na dlaň a on na ní začal hlasitě příst, byl ztracený. Jako já. A hned mi začal zkušeně radit, že bych mu možná už do mlíčka mohla dát trošičku krupičky.
„To, aby se víc zasytil. Jako miminka, přece!“ poučoval mě s vážnou tváří.
Jsou to už bezmála dva roky, kdy se u nás Mates nečekaně objevil. Pokud byste k nám přišli na návštěvu, a on vás tu strpěl (na nezvané hosty má totiž svůj naprosto vyhraněný názor), pak vám bude okamžitě jasné, že je to on, kdo je středem domácnosti. Hoví si na opěradle křesla, přehlíží panovnicky byt a občas rázně švihne svým nádherným huňatým ocasem. Vždy, když nám chce připomenout, že už je čas servírovat oběd.