29. srpna 2021

Cesta k nebesům - napsal Marek Filičko

Proč jsem se do toho nechal uvrtat? Klidně jsme mohli jet autem. Zase tak daleko to není, jen jedno přespání po cestě. Ale to ne, na mě kamarádi ohled neberou. Prý se mi to bude líbit. To určitě! Vždyť to ani není cestovní prostředek, vypadá spíš jako kovová rakev. A já ještě nejsem tak starý, abych umřel.
Je čas, nastupujeme. Ke dveřím, které vypadají jako vstup do podsvětí, mě musí skoro dotlačit. Uvnitř jsou jedna na druhé namačkány řady sedadel. Nechci k oknu, chci sedět v té řadě uprostřed. Nepotřebuju vidět, až nám upadne křídlo. „Místo si vyměnit nemůžete,“ říká milým hlasem letuška, „dnes máme plno.“ Prý si ale můžu stáhnout clonu na okýnku, až odstartujeme. No jo, jestli se toho dožiju.
Všichni už sedí, uvnitř se začíná ozývat hlasitý zvuk. Něco je špatně! Tak ne, to jen nastartovaly motory. Jedeme. Pomalu. Tohle není tak špatné. Zastavili jsme. Už jsme tam? Zvuk motorů přechází téměř v řev. S prudkým odpíchnutím se rozjíždíme. Křídla se chvějí.
Zrychlujeme. To je konec! Bojím se podívat ven. Periferně zpozoruju, že se země vzdaluje. Ruce mám studené a úplně mokré. Zvuky postupně slábnou. Ladně se vznášíme tisíce metrů nad zemí. Ani neslyším, jak se mě kamarád ptá: „Dáš si víno?“ Dám, dnes si ho zasloužím.