23. dubna 2021

Polná - napsala Zdena Součková

„A vždycky, když projedu tady tou horní bránou, mám najednou radost… nebo prostě takovej pocit, jako když se po dlouhé době zase vracíš domů. I když jsem tady nikdy nebydlela.
Tady Petře trošku přibrzdi. Všimni si, že to náměstí vypadá, jako by se tady zastavil čas. Svatá trojice, kašna s hlavou vodníka, toho jsem se jako malá vždycky trošku bála. Ale jak mu z pusy teče voda, to mi připadalo docela legrační.
Tady je na každým kroku nějaká zajímavost. Třeba tou ulicí vlevo bysme se dostali do bývalého židovského ghetta, ve staré synagoze je už teď jen muzeum. Teď jeď dolů kolem kostela, to je jeden z největších v republice.“
„Ty to říkáš tak pyšně, jako by to byla tvoje zásluha.“
„Jsem pyšná, že to vím, a vydrž, to ještě bude víckrát. A teď před tou spodní bránou musíme doleva, jinak bysme dojeli až k Amylonu.“
„Já vím Zdeničko, to je škrobárna, kde dělají ten puding Amyl, to mi nezapomeneš nikdy připomenout, když ho vaříš.“
„Amylon se mi totiž vždycky vybaví, když si na Polnou vzpomenu. Jako děcka jsme si tam kolem často hrály, louky byly samej rmen. Slunce, les a ta nahořklá vůně rmenu, to byly moje prázdniny. Okolo pojedeme, až půjdeme na židovskej hřbitov. Hřbitovy jsou tady tři, jeden zajímavější, než druhej.“
„Zajímavej hřbitov, tak to jsem ještě v životě neviděl. Teď už začínám tušit, proč mě tvoje dcery varovaly před výletem do Polné.“
„No nesměj se Petře, uvidíš. Židovský, tam už se dneska nepohřbívá. Po revoluci tam prý pátrali Američani po Hitlerově babičce. Pak je nový hřbitov u sv. Barbory, určitě znáš příběh Anežky Hrůzové z první republiky, jak to musel řešit až Masaryk, tak ta je tam pohřbená. A taky Míla Myslíková, ta herečka.
„Jo, Hilsneriáda, tak o tom jsem něco četl, i ta historka s tím Hitlerem mě bude zajímat.“
„No vidíš, říkala jsem, že se ti tady bude líbit. A to ještě nevíš, že v září sem pojedeme na mrkvovou pouť. Až ochutnáš mrkvance, tak už na Polnou taky nedáš dopustit. To jsou takový kynutý buchty s mrkvovou náplní. Neošklíbej se, sladký máš rád, uvidíš, jak se budeš olizovat.
A teď už je naproti na kopečku hrad, spíš hradozámek. Je to takovej slepenec hradu a zámku. Tady si konečně trošku protáhneme nohy, po tom sezení v autě. Podívej, tady na nádvoří taky roste rmen, je ho tady taky všude plno. Promni ho mezi prsty, to je vůně … tu už nezapomeneš!“
„Páni, tos mi neřekla, že je tady tak velkej rybník, to kdybych věděl, tak jsem si vzal pruty!“
„Jasně, že říkala, ale asi jsi měl zase zavřený uši, jako vždycky, když vykládám něco zajímavýho. Tomu se říká selektiví hluchota, častá u mužů. Seděl bys akorát celý dny u vody, to určitě! Tady ten rybník Peklo údajně založili na soutoku tří potoků, protože to prej bylo nějaký významný místo pro pohany. Dělali tady různý obřady a spalovali svoje nebožtíky. Věřili, že duše mrtvých pobývají určitou dobu ve větvích stromů. Tak jim z toho křesťani prostě udělali rybník, a pohani se museli začít chodit modlit do kostela. A ten stával tady na kopci, co je teď kostel sv. Kateřiny, a ten třetí hřbitov. Tak to je taková historie v kostce. Ale celý ti to nevykládám jen tak. Zažila jsem totiž kdysi takovou zvláštní příhodu. Tu ti ale povím až zítra u starýho mlýna. Vidím Petře, že už se významně koukáš na hodinky, tak se půjdeme ubytovat a na večeři, a slibuju, že už tě dneska historií mučit nebudu.“
„Takže jsem pochopil, že zítra tomu zase neuniknu. Jenom doufám, že se paní Marková dneska s večeří řádně vytáhne.“
„To si piš, její hospoda je vyhlášená, tak už startuj.

II. část: 
Mlýn
„Tak tohle je Petře ten Amylon. Kdybychom teď zahnuli tady doprava nahoru, tak tam je Kalvárie, ale myslím, že v tom horku se do kopce škrabat nebudeme.
„To se mně ulevilo, já opravdu nemusím vidět úplně všechno. Muzeum hodin na zámku a stará škola s dvouhlavým teletem mě včera úplně stačili. Klidně jsme mohli dneska jít jen na houby nebo se vykoupat. Nevím, kolik tvých přednášek ještě vydržím.“
„Podívej, už jsme u židovskýho hřbitova, Na to ses přece těšil. Ta spodní část je celá podmáčená, nevím, jestli od toho potoku, ale tady ta oblast kolem Polné je celá mokrá, potoky, snad dvacet rybníčků a dál pak mokrý louky. Kdysi tady bývaly jen močály.“
„Prosím tě, nech močály močálama a radši mně řekni něco o té babičce.“
„Tady je ten náhrobek paní Hütlerové, co snad měla být Hitlerova babička. Během války ho tady Němci hledali, ale náhrobek místní lidi zakopali a teprve po válce ho dali zase na svoje místo. Hitler prý totiž chtěl zahladit všechny stopy po své původní rodině. Slyšela jsem, že proto, že jeho předci byli Židé, ale nevím, jestli je to pravda. Další verze je, že se narodil z incestního vztahu mezi jeho matkou a jejím strýcem.“
„Těžko říct, co si z toho vybrat, a vypátrali ti Američani něco?“
„Už jsem o tom nic dalšího nečetla, tak nevím. Ale večer v hospodě se můžeme zeptat místních, mám tip na jednoho pamětníka.“
„No to je úleva, už jsem se bál, že se skrz tvoje přednášky vůbec do hospody nedostaneme.“
„Budeme to brát jako vědecký výzkum. Půjdeme teď ještě dál kolem potoka, až k bývalému mlýnu. Když je na jaře hodně vody, tak se tady kolem toho skalnatýho kopce ani nedá projít. Uzoučká pěšinka a vlevo rybník. Tady každý rok hnízdívá párek labutí, a když mají mladý, tak se musí dávat pozor, protože taťka labuťák vždycky už z dálky syčí a mává křídlama, aby narušitele odehnal. Jednou nás dokonce pěkně prohnal, šel z něho docela strach. A tady ve stráni jsme kdysi našli hnízdo plné malých zmijí. To byl úprk!
Hned tady z kraje lesa stával starej mlýn. Kousek za tebou jsou ještě zbytky ohořelých zdí. Po válce už se tady nemlelo. Mlýn chátral, i když v něm tenkrát, když jsme sem jezdili na prázdniny, bydlel bývalý farář se svou matkou. On byl takový velký hřmotný chlap, chodil celý rok bosý, a s nikým se moc nestýkal. Jeho máma prý byla moc hodná ženská, ale potom, co zemřela, jsme měli zakázáno sem chodit. Říkalo se, že je pro děti nebezpečný. Netušila jsem tenkrát, co to může znamenat. Jednou nás místní kamarádi přemluvili k dobrodružné výpravě k mlýnu. Bylo před bouřkou, dusno, vzduch se ani nehnul, ani ptáci už nezpívali. V lese se vznášel takový zvláštní opar, jako mlha. Na měkkém jehličí nebyly slyšet naše kroky, strachem jsem ani moc nedýchala. To zvláštní ticho úplně tahalo za uši. Bouřkové mraky zakryly slunce, až bylo mezi stromy šero. Pomalu jsme se blížili k mlýnu. Bála jsem se, chtěla jsem se držet někoho za ruku, ale kluci už byli poschovávaní za stromy. Najednou jsem stála úplně sama na zarostlé zahrádce před mlýnem. Když se začaly se skřípotem otvírat oprýskané zelené dveře, jen dva schodky nade mnou, nemohla jsem se hrůzou ani pohnout….
„Jé, hele Petře, podívej, není to hříbek? A tady kuřátka! Máme nějakou tašku? A nožík? Paní Marková nám udělá smaženici, nebo kulajdu! Nebo oboje!“


Úkol: Cílem je napsat smysluplný krátký příběh (s využitím popisu) v krátkém časovém úseku a nalákat čtenáře k tomu, že si bude žádat pokračování. Toto cvičení může být užitečné na vyzkoušení toho, jak např. zakončit kapitolu tak, aby se čtenář těšil na pokračování.
 
Zadání: Umístěte svůj příběh do reálných kulis nějakého místa, které jste znali v době vašeho dětství či mládí. Nemusí to být uzavřený příběh – může klidně jít o fragment – ale měl by být „o něčem“ (tedy ne jen pustý popis) a mělo by v něm být určité napětí, abychom chtěli vědět, jak to bude dál.

Žádné komentáře:

Okomentovat