3. března 2021

O babičkách - napsal Martin Tomášek

Babičky jsou zvláštní členky našich rodin, a to nemluvím o samotném oslovení... Kde se vzalo? Kdo ho vymyslel. Každopádně na mě to působí kouzelně a není to jen kouzelnými babičkami z pohádek. Tyto ženy jsou jsou hravější, chápavější, moudřejší a trpělivější, než matky. 
No, posuďte sami.

Babička Marie
Když jsem byl malý, nedostali jste do mě jídlo jinak, než že jsme s babičkou jedli za všechny členy rodiny a dopravní prostředky v ní. Při čtení mě naučila dávat slova dohromady. Ve slabikáři bylo slovo lí-pa a já jsem ho měl vyslovit dohromady lípa, což jsem nemohl pochopit... Ale jakmile zoufalou maminku, vystřídala babička, jakoby se mi rozsvítilo a šlo vše jako po másle.
O pár let později jsem si osvojil podivný zvyk. Knihy jsem přečetl do poloviny. Pak jsem požádal babičku, jestli by mi nedočetla zbytek. Nevím, jestli to byla moje nechuť ke čtení druhé poloviny díla, nebo jsem chtěl slyšet babiččin hlas a přednes. Od doby, co jsem svůj problém překonal, mi předčítání chybí. Od kohokoliv. Nejen od babičky.
 
U obou babiček jsem obdivoval jednu věc: ruční míchání těsta - to mě vždy fascinovalo a rád jsem se na to díval.
 
Když mě babička krmila průmyslově vyráběným tvarohovo-čokoládovým kremáčkem zvaným Míša a viděla velikost kelímku a množství čokolády v něm obsažené, tak se zdravě naštvala, ušlehala tvaroh, rozpustila čokoládu, nalila na tvaroh a domácí kremáček byl na světě. Bylo ho mnohem víc a i na tehdejší dobu určitě levnější.
Tak taková byla a ještě je moje babička Marie. 
Narodila se roku 1934. Měla mozkovou mrtvici a mamka se - kromě mě - stará také o ni. Vše, co jsem psal v předchozích řádcích, mi dost chybí. Hlavně její hlas a přednes při čtení. Přestala totiž skoro mluvit. Když mluví, tak jednoslovně a šeptem.
 
A ještě bych se chtěl zmínit o něčem, co celkem značně ovlivnilo můj tehdejší i nynější život - jde o víru ve stvořitele. Obě babičky mě vedly k víře, ale na rozdíl od tátovy rodiny, která byla silně věřící, to bylo s Marií takové volnější. Babička Marie mě ve víře spíše podporovala. Tím nechci říct, že by mě do víry nebo modliteb někdo nutil, jen chci říct, že už tehdy jsem vnímal ten rozdíl. Babička od mamky mě naučila dvě modlitby, Otče náš a Zdrávas Maria. Dokonce jsem nepravidelně chodil do zdejší kapličky na bohoslužby.

Tento článek bych rád věnoval Marií Adámková, jedné z nejlepších žen v mém životě.

Babičko chtěl bych ti poděkovat za to, co jsi pro mě všechno dělala a jak ses o mě starala. 






Babička Ludmila
Na babičku Ludmilu z otcovy strany si, bohužel, moc nepamatuju, ale myslím, že i tato žena, si zaslouží pozornost, protože to byla právě ona, kdo zasel první semínka víry v Boha do mojí duše.
Co se týče babičky Ludmily, vybavuju si dvě příhody. Rodiče byli někde posedět, babička mě hlídala, leželi jsme večer u nich v ložnici, kde měli na nočním stolku, vyřezávanou lampičku a já brečel a brečel. Nemohla mě uklidnit, tak vzala lampičku, rozsvítila, zhasla. To mě zaujalo, takže jsem přestal brečet, dělal "bik, bik"…
Blik blik.
Jakmile si babička myslela, že už bude klid, chtěla lampičku vrátit na místo, jenže v tu ránu, jsem začal brečet znovu. Tak to šlo, dokud se rodiče nevrátili.
Když mi vyprávěla pohádku, tak místo a teď, říkala a včil. Mně to slovo tak zaujalo, že jsem pohádku moc nevnímal a čekal jen na to slovo.
Na začátku, jsem se zmínil, že babička Ludmila se nejvíc zasloužila o moji víru v Boha. Takhle to tedy začalo: 
Každou neděli před obědem jsme sedávali v kuchyni před obrázkem andělů stojících nad postýlkou a modlili se Andělíčku, můj strážníčku.
 
I tento článek bych chtěl věnovat babičce, do nebe. 
Milá babičko, díky víře, kterou jsi do mě zasela a pečovala o ni jako o největší poklad, jsem překonal spoustu bolestí a strastí. Nemít víru v této těžké době pro celé lidstvo, tak to asi nedám. Ještě jednou moc děkuji, babičko.








































































Nová verze:

WWpa a já jsem ho měl vyslovit dohromady lípa, což jsem nemohl pochopit... Ale jakmile zoufalou maminku, vystřídala babička, jakoby se mi rozsvítilo a šlo vše jako po másle.

O pár let později jsem si osvojil podivný zvyk. Knihy jsem přečetl do poloviny. Pak jsem požádal babičku, jestli by mi nedočetla zbytek. Nevím, jestli to byla moje nechuť ke čtení druhé poloviny díla, nebo jsem chtěl slyšet babiččin hlas a přednes. Od doby, co jsem svůj problém překonal, mi předčítání chybí. Od kohokoliv. Nejen od babičky.

 

U obou babiček jsem obdivoval jednu věc: ruční míchání těsta - to mě vždy fascinovalo a rád jsem se na to díval.

 

Když mě babička krmila průmyslově vyráběným tvarohovo-čokoládovým kremáčkem zvaným Míša a viděla velikost kelímku a množství čokolády v něm obsažené, tak se zdravě naštvala, ušlehala tvaroh, rozpustila čokoládu, nalila na tvaroh a domácí kremáček byl na světě. Bylo ho mnohem víc a i na tehdejší dobu určitě levnější.

Tak taková byla a ještě je moje babička Marie. 

Narodila se roku 1934. Měla mozkovou mrtvici a mamka se - kromě mě - stará také o ni. Vše, co jsem psal v předchozích řádcích, mi dost chybí. Hlavně její hlas a přednes při čtení. Přestala totiž skoro mluvit. Když mluví, tak jednoslovně a šeptem.

 

.Tento článek bych rád věnoval Marií Adámková, jedné z nejlepších žen v mém životě.


Babičko chtěl bych ti poděkovat za to, co jsi pro mě všechno dělala a jak ses o mě starala. 


Na babičku Ludmilu z otcovy strany si, bohužel, moc nepamatuju, ale myslím, že i tato žena, si zaslouží pozornost, protože to byla právě ona, kdo zasel první semínka víry v Boha do mojí duše.

Co se týče babičky Ludmily, vybavuju si dvě příhody. Rodiče byli někde posedět, babička mě hlídala, leželi jsme večer u nich v ložnici, kde měli na nočním stolku, vyřezávanou lampičku a já brečel a brečel. Nemohla mě uklidnit, tak vzala lampičku, rozsvítila, zhasla. To mě zaujalo, takže jsem přestal brečet, dělal "bik, bik"…

Blik blik.

Jakmile si babička myslela, že už bude klid, chtěla lampičku vrátit na místo, jenže v tu ránu, jsem začal brečet znovu. Tak to šlo, dokud se rodiče nevrátili.

Když mi vyprávěla pohádku, tak místo a teď, říkala a včil. Mně to slovo tak zaujalo, že jsem pohádku moc nevnímal a čekal jen na to slovo.

Pokud jde o moji víru, měly na ní podíl obě ženy. Babička Ludmila mi ukázala, že se můžu modlit, před nějakým obrázkem doma, nebo jen tak v myšlenkách a naučila mě motlibu andělíčku můj strážníčku

Babička Marie můj svět víry obohatila o nepravidelnou docházku do zdejší kapličky na bohoslužby a naučila mě Otče náš a Zdrávas Maria

 

I tento článek bych chtěl věnovat babičce, do nebe. 

Milá babičko, díky víře, kterou jsi do mě zasela a pečovala o ni jako o největší poklad, jsem překonal spoustu bolestí a strastí. Nemít víru v této těžké době pro celé lidstvo, tak to asi nedám. Ještě jednou moc děkuji, babičko.







1. verze:

Babička Ludmila
Na babičku Ludmilu si bohužel moc nepamatuju byl jsem malý, když zemřela ale myslím, že i tato žena si zaslouží pozornost, protože to byla právě ona kdo zasel první semínka viry v boha do mojí duše. Co se týče babičky Ludmily vybavuju si s ní dvě příhody rodiče byli někde posedět, babička mě hlídala, leželi jsme večer u nich v ložnici, kde měli na nočním stolku vyřezávanou lampičku a já brečel a brečel nemohla mě uklidnit tak vzala lampičku rozsvítia zhasla to mě zaujalo takže jsem přestal brečet dělal bik bik…. Blik blik jakmile si babička myslela, že už bude klid, chtěla vrátit na místo jenže v tu ránu jsem začal brečet znovu a tak to šlo dokud se rodiče nevrátili. Když mi vyprávěla pohádku tak místo a teď říkala a včil mě to slovo tak zaujalo, že jsem pohádku moc nevnímal a čekal jen na to slovo. Na začátku jsem se zmínil, že babička Ludmila se nejvíc zasloužila o moji víru v boha, takhle to tedy začalo Každou neděli před obědem jsme sedávali v kuchyni před obrázkem andělů stojících nad postýlkou a modlíli se k němu společně Andělíčku, můj strážníčku. I tento článek bych chtěl věnovat babičce do nebe milá babičko díky tomu co jsi pro mě udělala ohledně víry díky víře jsem překonal spoustu bolestí a strastí a nemít víru v dnešní těžké době pro celé lidstvo tak to asi nedám ještě jednou moc děkuji babičko









Žádné komentáře:

Okomentovat