22. února 2021

Co by se stalo, kdyby postava místo „ano“ řekla „ne“? - napsala Anna Vocelová

„Ségra, pamatuješ si, jak jsem se před patnácti lety rozhodovala, jestli jít na peďák, nebo na andragogiku?“ ptám se Báry na rodinné oslavě. 
„Na to se nedá zapomenout. Pořád jsi chodila z obýváku do pokoje a všech ses ptala, jak se máš rozhodnout. A když jsme ti řekli svůj názor, stejně jsi přemítala, jestli je lepší mít dlouhý prázdniny a opravovat pořád dokola diktáty, nebo rozhodovat o osudu kandidátů na pohovorech.“ 
„A ty se mi divíš? Učitelkou jsem chtěla být od první třídy…“ 
„No právě – pořád jsi mě mučila před tabulí, nutila mě dělat chyby, abys je mohla opravovat. S červenou pastelkou jsi snad i spala…“ 

Má pravdu. Odmala jsem věděla, že chci stát před katedrou. Tedy až do doby, než má sousedka Markéta začala básnit o andragogice. Studovala ji čtvrtým rokem a byla nadšená z možností, které se jí otevírají. Měla jsem rok před maturitou a slovo andragogika jsem slyšela poprvé v životě. Nadšení Markéty mě ale přesvědčilo, že kromě peďáku zkusím i tenhle zajímavý obor. 
„Stejně mě nevezmou, berou jen pět procent lidí.“ přesvědčovala jsem sama sebe, abych pak nebyla zklamaná, kdyby to nevyšlo. „Pedagogická fakulta bude jistota.“ 

Rok uběhl jako voda a já jsem se ocitla před nejtěžším rozhodnutím dosavadního života. V rukou jsem třímala dvě rozhodnutí o přijetí ke studiu. 
 „Nechápu, ségra, co furt řešíš? Na peďák chodí kdekdo, ale filozofická fakulta? To je něco! Navíc učit dneska může každej blbec s pedagogickým minimem. Podívej se na naši matikářku.“ 

Kdybych ji bývala tenkrát poslechla, mohla jsem si teď jako personalistka užívat pohodlí své kanceláře. Místo toho jsem každý večer vyřízená z rozjívených fakanů, pardon, žáků, neustále řeším ztracené učebnice, opisování, dětská přestávková nedorozumění, neomluvené hodiny, či kouření na záchodě. Prášky na nervy zobu místo lentilek a po letech zase usínám s červenou propiskou. Takhle jsem si to přece vždycky přála, nebo ne?



Žádné komentáře:

Okomentovat