„Na to se nedá zapomenout. Pořád jsi chodila z obýváku do pokoje a všech ses ptala, jak se máš rozhodnout. A když jsme ti řekli svůj názor, stejně jsi přemítala, jestli je lepší mít dlouhý prázdniny a opravovat pořád dokola diktáty, nebo rozhodovat o osudu kandidátů na pohovorech.“
„A ty se mi divíš? Učitelkou jsem chtěla být od první třídy…“
„No právě – pořád jsi mě mučila před tabulí, nutila mě dělat chyby, abys je mohla opravovat. S červenou pastelkou jsi snad i spala…“
Má pravdu. Odmala jsem věděla, že chci stát před katedrou. Tedy až do doby, než má sousedka Markéta začala básnit o andragogice. Studovala ji čtvrtým rokem a byla nadšená z možností, které se jí otevírají. Měla jsem rok před maturitou a slovo andragogika jsem slyšela poprvé v životě. Nadšení Markéty mě ale přesvědčilo, že kromě peďáku zkusím i tenhle zajímavý obor.
„Stejně mě nevezmou, berou jen pět procent lidí.“ přesvědčovala jsem sama sebe, abych pak nebyla zklamaná, kdyby to nevyšlo. „Pedagogická fakulta bude jistota.“
Rok uběhl jako voda a já jsem se ocitla před nejtěžším rozhodnutím dosavadního života. V rukou jsem třímala dvě rozhodnutí o přijetí ke studiu.
„Nechápu, ségra, co furt řešíš? Na peďák chodí kdekdo, ale filozofická fakulta? To je něco! Navíc učit dneska může každej blbec s pedagogickým minimem. Podívej se na naši matikářku.“
Kdybych ji bývala tenkrát poslechla, mohla jsem si teď jako personalistka užívat pohodlí své kanceláře. Místo toho jsem každý večer vyřízená z rozjívených fakanů, pardon, žáků, neustále řeším ztracené učebnice, opisování, dětská přestávková nedorozumění, neomluvené hodiny, či kouření na záchodě. Prášky na nervy zobu místo lentilek a po letech zase usínám s červenou propiskou. Takhle jsem si to přece vždycky přála, nebo ne?
