5. prosince 2020

Vlkodlačí tatínek - napsal Petr Jan Juračka

Kdysi dávno ještě v pubertálním pravěku jsem se rozhodl, že zkusím žít tak nějak víc. Od tý doby připomíná můj život občas katalog balkánské cestovky, co se specializuje na hodně podivný, ale silný zážitky. Prožil jsem toho myslím dost na to, abych moc dobře věděl, že všechny ty různé životní zážitky se mezi sebou vůbec nedají porovnávat. I když... jedno takové měřítko existuje. Naše manželská postel. Tam se Vám totiž dějí ty pravý, nefalšovaný dobrodružství! 

Nechci se teda teď rejpat ve statistice dosahování vrcholů doma a na expedicích, ale spíš bych se pozastavil nad tím, jak se takovej návrat z větších akcí promítne právě v tomhle sektoru našeho bytu. Totiž. Vždycky, když prožiju něco velkýho, tak se mi pak o tom ještě dlouho, a hlavně živě, zdá. Tak třeba, když jsem se vrátil z Grónska, budil jsem ženu několikrát za noc výkřiky o mrazu. Řval jsem na ní tak dlouho, že se musíme stáhnout z ledovce, než se mnou třepala konečně dost na to, aby mě vzbudila. Takovejch nocí po návratech ze světa tam venku za dveřmi byla spousta, ale nikdo z nás už nikdy nezapomene na tu, kdy jsem se vrátil z nepálského Himálaje, z Ama Dablamu, nejkrásnější hory světa.

Byl jsem doma možná už třetí den a dalo se čekat, že noc bude klidná. Ona tedy klidná byla, ale jen do momentu, kdy v dětském pokojíčku zakopl náš králík o misku s granulema. Ten blbec se tak leknul, že zapomněl na to, že je v kleci a vyběhnul tryskem dopředu. Rozsekal se o mřížku klece a vzbudil naší dceru Madlenku. Ta se probudila a začala plakat. Tím vzbudila svou sestru Vendulku, která se zvedla z postýlky a zamířila si to k nám do ložnice. Jenomže tam jsem byl já, ležel jsem úplně nahej vedle svý úplně nahý ženy a zdálo se mi zrovna o tom, že mi dítě padá z okna našeho bytu a já s tím nemůžu nic dělat. Silueta milovaného dítěte mizela v propasti a já propadal zoufalství. V tom nejhorším mě vzbudil pláč Madlenky a já doslova vyskočil z postele. 
Okamžitě jsem vyběhl rovně a zapomněl, že z postele se musí do chodby vlevo, nikoliv rovně do skříně, o kterou jsem se celej rozplácnul. Uvědomil jsem si hned správný směr a v roli vytrvalého zachránce vyběhl do chodby, kde se můj postup zastavil tentokrát o zeď s věšákem. Jak jsem byl rozespalej, úplně jsem zapomněl, že musím znovu doleva. A tak jsem už podruhý nabral správnej směr a konečně vtrhl do pokojíčku. Rozrazil jsem dveře, zakopl o práh a začal k sobě silně tisknout chudáka překvapenou Vendulku. 
Z plna hrdla jsem při tom řval naprosto neartikulovaný sled slov, hlásek, vzlyků a citoslovcí, než jsem tím vzbudil ženu, která okamžitě přiběhla do pokoje za námi. Začala se mnou, tudíž i s mým pětiletým rukojmím, cloumat, aby mě vzbudila. Křičela na mě: "Petře, probuď se! Už jsi doma!" 
A tak to skončilo tak, že jsme na sebe v tom pokojíčku o půlnoci řvali na sebe všichni čtyři, jak pominutí. 
Když jsem se konečně probral, žena i já jsme propadli hysterickému smíchu, děti naopak hysterickému pláči. Uklidnit se nám je podařilo dobře až za půl hodiny a zhruba měsíc trvalo, než se uklidnily natolik, že se nebály přicházející tmy a vlkodlačího tatínka. 
Tenhle příběh píšu zrovna po tom, co jsem se vrátil z 67 kilometrů dlouhého pěšího přechodu Krkonoš. Včera jsem totiž s dvěma přáteli za 19 hodin přešel celé Krkonoše nejdelším možným kurzem, z Trutnova do Harrachova. Místy jsme se probíjeli po kolena ve sněhu, mrzlo celou dobu, nad ránem a večer bylo hluboko pod mínus deseti stupni. Bolí mě nohy a trochu i hlava. 
První noc, jak to tak bývá, byla klidná. Usnul jsem doma vyčerpáním a až do rána se nepohnul. Ale ta druhá a třetí noc nás teprve čekají. Králíka dnes večer zavřu raději v obýváku.

1 komentář: