23. ledna 2021

Jako tenkrát na zahradě - napsala Zdena Součková

Mám v břiše nějaký, zatím nepojmenovaný, orgán. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, tak ani nevím, jestli ho mají všichni. Asi ano, jen ho možná mají jinde než já. Ale umístění není důležité. Vím o něm odjakživa. Vzpomínám si, kdy jsem ho začala vnímat poprvé. 
Seděla jsem s tátou na zahradě. Vlahý jarní podvečer, táta spokojeně pokuřuje. Právě mě totiž učil naroubovat jabloň a naočkovat růži. Teď budu celé léto napnutě čekat, jestli se moje rouby a očka uchytí. 
Cítím takové vnitřní vzrušení, nedočkavost, ale i velkou spokojenost. Do té doby neznámá směsice pocitů se rodí někde uprostřed břicha a rozlévá se mi po celém těle. 
Táta si všiml mého rozpoložení a hned mi to vysvětlil: „To je pocit z dobře vykonané práce. Tak je to vždycky, když tě těší to, co děláš.“ Tento okamžik jsem si uložila hluboko do paměti. Tak hluboko, že jsem na něho časem pozapomněla.
Přešly léta, puberta, první lásky, první polibky, první sex. Pak svatba, děti…všechny tyto okamžiky byly šťastné. Ale to je jiné štěstí, sídlí a rozlévá se u mě v těle z jiného místa. Jak už to tak bývá, střídá se během života dobré i špatné, pocity se míchají. Štěstí už nebývá tak intenzivní, a intervaly mezi šťastnými okamžiky se prodlužují. Nahrazuje ho spokojenost. Pozdně střední věk už se jeví jako vyvážené období, bez větších emočních výkyvů.
Pak ovšem přišla výhybka. Zlákána kamarádkou jsem absolvovala „Kurz tvůrčího psaní Dany Emingerové“. Vůbec jsem netušila, do čeho se řítím. Nikdy v životě jsem pořádně nic nenapsala, měla to být jenom taková malá, zábavná epizoda v mém životě. 
První úkol byl jednoduchý, napsat povídku na dané téma. Bylo to raz dva. Co ovšem bylo zvláštní, že jsem po dokončení zase ucítila ten podivný pocit v břiše. Jako tenkrát na jaře. 
Na rozdíl od žlučníku, který ukládá nevyřčenou zlost a formuje si ji do malých, ostrých kamínků, tento můj orgán funguje úplně jinak. Usazuje mi úsměv na tvář, činí mě velkorysou, nadšenou, až altruistickou. Bezelstné dětské štěstí mě celou vyplní. Zvenčí to možná vypadá, že jsem požila nějakou návykovou látku ve větším, než malém množství. A já se tak i cítím. 
A cítím se tak už pořád, protože díky Daně a mým spolužákům ze psaní jsem obklopena, byť i virtuálně, úžasnými lidmi, se kterými se vznášíme na stejných vlnách. Můj nepojmenovaný orgán vytrvale pumpuje do organismu dopamin, endorfin, serotonin, a bůh ví, co ještě. Při psaní jsem zase malá holka, která právě naočkovala svou růži, a netrpělivě čeká, jestli vykvete.







Žádné komentáře:

Okomentovat