7. srpna 2020

Zlatavé světlo - napsal Jitka Sova

Marta pozoruje žhnoucí krvavé barvy vycházejícího slunce.
Vzpomíná na poslední chvíle s mámou a tiše kňučí jak raněný pes.
Máma se večer před svou smrtí blíží k její posteli tiše, jakoby omluvně. Z dříve statné ženy je věchejtek. To ale Marta nevidí. Vidí mámu svého dětství. Ráznou a nesmlouvavou. Pevnou v názorech a vyžadující poslušnost. Marta si mohla dělat co chtěla, ale muselo se to líbit její mamince.
Svoji současnou mámu, milující stařenku, která by za ni dýchala a která chce jediné, být s ní a sdílet s ní pomíjivé chvíle života, Marta nevidí.

“Martičko, venku je tak krásný večer,” říká máma a chce si sednout na pelest postele. Marta si nechce povídat, chce si číst. “Mami, uvidíme se ráno. Posnídáme spolu a vyplejeme ty záhony růží. Tak zítra!”
Žádné zítra už nebude, máma nad ránem zemře. Smrt je nesmlouvavá a co sebere, už nikdy nevrátí.
Slunce stoupá nad obzor. Marta si povzdechne. Co to měla za předsudek o nemilujících matkách a nemilovaných dcerách? O provinilé matce a dceři, která je obětí její výchovy? Kde a odkud se to vůbec vzalo?
Marta si znovu vybavuje věchýtek, siluetu své matky. Najednou cítí tu obrovskou lásku, to zlatavé světlo, které její máma tehdy vyzařovala. Plně a bez výhrad se tomu světlu poddává. Miluje. Hranice dobra a zla, která prochází srdcem každého člověka, se v Martině srdci zachvěje a přeskupí.
Těší se, jak se dnes odpoledne uvidí s dcerou. Budou si, jak jinak, povídat o babičce, co tak náhle zemřela, která jak elegantně žila, tak i odešla. Budou vnímat její moudrost, sílu a lásku.
Lásku, tu budou vnímat především. ❤️


Žádné komentáře:

Okomentovat