9. srpna 2020

Jako rorýs - napsala Lea Mandíková

Zatím se mu nevyrovnám, ale blížím se tomu. Mám ten pocit a taky s ním trochu toho souznění. Už sedm měsíců a brzy načnu osmý si připadám úplně stejně. Rorýs obecný totiž dělá všechno v letu. Letí při spánku, letí když hledá potravu, letí, když má zahnízdit. Pendluje mezi Afrikou a naší zemí a když se mu nepodaří najít to správné místo, může takhle létat i dva roky.
Pořád ve vzduchu.
Já jsem sice na zemi, ale nevím, zda-li na ní stojím pevně. Jako bych neměla vůbec pevnou půdu pod nohama. Jako bych teď létala jako ten rorýs, bez zastavení.
Pendluju mezi bývalým životem v kompletní rodině a životem, kde je nás o jednoho méně. Pendluji koneckonců i mezi těmi zeměmi. Takže kdo je na tom vlastně lépe. Rorýs, který má zakrnělé nohy, takže se mu na nich nepodaří udržet a neuměl by ani vzlétnout nebo já s nohama jak špalky, který by mě udržet měly a přitom jsem na nich už tolik měsíců nejistá.
Minimálně bych chtěla jako rorýs přepínat mezi dvěma mozkovými hemisférami. To by mi teď bodlo. Tihle vzdušní rekordmani to umí a mají takový střídavý mikrospánek. Zatímco já mám – zdá se mi – mikrospánek konstantní. Už sedm měsíců jsem se pořádně nevyspala. Teda alespoň do těchto týdnů
Mám možnost konečně trochu odpočívat. Holky jsou na táboře, zodpovědnost za ně převzal někdo jiný, jsou vysmáté od ucha k uchu a já se snažím nabrat síly, regenerovat co to jde, jak po operaci, tak po tom všem.
Spánek se začíná lepšit a někdy prospím třeba půl dne. I když se prý spánek dohnat nedá, mě se to začíná dařit. Ještěže tak, už bylo na čase.
Jen je mi takové hloupé, že můj spánkový deficit postihuje moje přátele. Takže to vypadá třeba tak, že někam dojedu, těším se, jak probereme jak jde život a co je lepší a co horší na obou stranách a místo toho mi dá tělo a mozek jasně najevo, že jsou rezervy fuč a že musím odpočívat.
Takže milá Veri, děkuji za ten azyl, kdy jsem místo kafíčka a klábosení proležela den v posteli a spala a spala.
Děkuji Vám Karlovy Vary, že jste mi to samé umožnily v překrásném hotelu a děkuji moje chalupo v lůně jižních Čech, že se taky nezlobíš, že tu půl dne vždycky prospím.
Děkuji Vám moje červené sandály, které jste se mnou ušly trasu dlouhou skoro 35 km, protože jsem asi úplně ztratila rozum a bez přípravy potřebovala jen jít a jít a nezastavit se, abych ze sebe setřásla bolest toho dne. A taky moc děkuji Rendovi a Lucce, jak se moc snaží ve všem mi pomoci a stejně tak moji rodiče i všichni ostatní.
Možná se mi můj život někdy zase změní a já nebudu jako rorýs, ale jako vlha. Krásná, se dny, které budou barevné, jako má vlha křídla. Ty její se lesknou a její peří je trochu zlaté, trochu žluté, trochu zelené i červené. Potřebuji mít ten život zase tak hezký, jako je hezká vlha. Ale zatím, než se moje minuty, hodiny i roky změní z letu rorýse v pestrá křídla vlhy budu moc ráda, za to, co je mezi tím a půjde to.
Zatím se ve mně všechno tak nějak mele.
Hledám svoje místo, tak jako v textu písničky Vlaštovky od Trabantu. (díky Luďo) však ty víš za co.
Někde mezi světy, 26.7.2020







Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat