4. června 2020

Herbář z Cartigny - napsala Lea Mandíková

Tak dneska to bude takové sladké a přírodní s nádechem romantiky a příslibem letních dní. (A bez slz, protože se daří).
Když jsem začala psát Blog, nezačala jsem ho psát jen tak pro nic za nic. Psaní je pro mne důležité. Je to terapie, kronika, vybíječ vzteku, vzpomínkový deníček … tak nějak všechno. A konečně už mohu také přidat něco do rubriky PROJEKTY a Zahrada.
Naše zahrada se s námi vůbec nebaví o tom, že se o ní staral dříve někdo jiný. Je jí to úplně jedno a to by přitom měla být vděčná. Protože všechno, co na tý zahradě je, tam kromě vzrostlých stromů, co zasadili bývalí majitelé pozemku, je zásluha Petra.
Ode mne jsou na zahradě věci jako houpací síť, ve které se dá krásně číst. Meditační kruh – kde provozuji dynamickou Oshovu meditaci a kdo to nezná, musí si myslet, že jsem cvok. Obzvlášť, když je ta fáze, co se při ní lidi různě kroutí, brečí, kříčí …
Taky jsem zajistila krásnej dřevěnej povoz, kterej byl zdarma, nebo spíš za odvoz na jedné zahradě, když jsme s Petrem zahajovali běžeckou sezonu v Kerzers, jako každý rok. Šli jsme na start, viděli ceduli Gratuit (Zdarma) a málem kvůli tomu ten start nestihli, protože jsme si fotili kontakt.
Naše zahrada se chová jak nafoukaná slečinka, která potřebuje neustálou pozornost. A kdo jí jí dá je jí zcela neférově jedno.
Mě to jedno není. Vím, jak tu bylo Petrovi dobře, vím, kolik mu to dalo práce a jak byl na té zahradě šťastný. Nafoukanou slečinku tedy začínám vnímat jako partnerku, ale taky jí trochu zkusím převychovat.
Je to jako v rodině.
Nafoukanej spratek je dost rezistentní – stejně jako naše zahrada. Když si řekne, že dá rodičům zabrat, povede se mu to. Naaše zahrada nám dává zabrat úplně stejně, jako ten spratek. Dokáže vyhnat výšku trávy za týden tak o třicet čísel, někdy i víc. Oproti souboji s Wapkou jsou traktor i vyžínač na trávu pořád dost urputní v tom, aby nám sloužili. Zatím sloužíme spíš my jim. V kombinaci s tím, že jsme fakt levý na všechny ty technický vymoženosti z garáže (kromě Klárky) je to výzva. Nemáme žádnej malej plácek. Ostatně, byly doby, kdy býval ještě v zimně sníh, že jsme vzali běžky a udělali si kolem té zahrady běžkařský okruh. Ani jsme nemuseli nikam na stopu.
I nafoukaný holky ale někdy překvapí. A to se začíná dít i u nás. Zahrada mi dává neskutečný pocit míru v duši. I když je to mezek prašivej, protože mi nedá odpočinku, občas si řekne, že spolu najdeme rozumnou řeč.
Najednou rozkvetou keře, zavoní růže nebo tymián, objevují se první jahody. Voněl tu šeřík a potěšil Klárku k 18. narozeninám v podobě krásné kytice. A teď voní bezinky a jejich květy si přímo říkaly o utrhnutí. Přichází odměna. Květy nasbírané, připravuji bezinkovou šťávu. Je vynikající a holky se na ní těšily už od loňského roku.

Kromě bezinkové šťávy přijde na řadu ještě smrkový sirup na kašel. Na záhonech už je spousta keříků rajčat, vypadá to, že se se mnou spřátelila mrkev i maliny, borůvky a jiné plody o sobě dávají znát. A já začínám přidávat jeden střípek do mozaiky a zakládám HERBÁŘ Z CARTIGNY. Musím tu svoji rozmazlenou holku, co tu s námi bydlí a hlásí se ke slovu každý den pořádně poznat. Jako první jsem do Herbáře vložila čtyřlístek, list černého bezu a jeho květ, smrkovou větvičku a lístek, který čeká zatím na označení.
Až se u nás někdo někdy ukáže, snad bude za šťávu rád.





Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat