12. května 2020

Probuzený Eda – napsal Miroslav Tichý

Teda řeknu vám, ten Vyšehrad, to je panečku něco! Krásný místo. Fakt. Bájný, národní symbol. Královský hrad, kulturní památka… Našly by se i další přídomky, kterými by bylo záhodno toto skalisko čnící nad Vltavou opentlit, ale já volím jen jediný z nich - hřbitov.
Jo, hřbitov je to taky. A o něm a taky o tom, jak tam jeden chudák nemohl poslední rok zabrat, vám teď napíšu.


„Bum!“ ozval se tupý úder. Lebka právě dopadla na dohnívající zbytky rakve.
Upadla mu hlava. A bodejť ne! Vždyť už je tuhej skoro osmdesát let. Přesně, sedmdesát čtyři.
Svaly a šlachy mu společně s červy už dávno někam odpochodovaly a hlavu tak nemělo co držet.
Ale co, donedávna to nevadilo. V klidu si tu ležel celý ty léta. Nerozhodilo ho, když se komouši drápali v osmačtyřicátým k moci, ani když si dělali v osmašedesátým repete a dokonce ani, když táhli v osmdesátým devátým do háje. Byl to prostě kliďas, ale co bylo moc, to bylo moc.
Vřetení kostí nahmatal zbytky prstních kůstek, nasadil si hlavu na poslední funkční obratel a přeskládal kosti na levý bok.
„Ty tomu zas dali. Do rána nezaberu,“ zhodnotil dopolední zážitek a pokoušel se usnout. Marně. Film v hlavě mu už běžel.

„Lajna, ty hovado. Lajna!“ řve trenér u postranní čáry a chytá se za hlavu. Hráč s míčem neomylně míří ke středovému kruhu. „Vidíš ho, debila?!“ hodí kouč hlavou ke svému asistentovi. Ten dává kroucením hlavy najevo, jakože vidí, a jakože je to teda fakt hrozný.
Fotbalista, který nevyužil trenérské rady, byl vzápětí zkosen kopem do holeně, svalil se na trávník a zaujal stabilizovanou polohu. Vše doprovodil hlasitým „Áááááááá…“
Sobotní dopoledne na fotbalovém mači se neslo v duchu těch ostatních. Kdysi slavný klub, Slavoj Vyšehrad, se potápěl. Spoluhráč postiženého plejera zakopl míč do autu a sudí přerušil hru. Mávnutím ruky vydal pokyn lékaři domácího týmu k ošetření svíjejícího se záložníka.
Doktor s masérem vystartovali. „Taky moh upadnout blíž,“ prohodil zadýchaný masér. Doktor nemluvil a cestou raději kontroloval gumu od tepláků, na kterou jeho přetékající břicho bez ustání útočilo.
„,Jaauuuu, auuuu,“ slyšeli, jakmile se trochu přiblížili.
„Tak co, Pecka, půjde to?‘‘
Hráč Pecka zakroutil hlavou na znamení, jakože už nikdy chodit nebude, a přidal další zaúpění.
„Pecka, ty vole, vždyť to máš jenom vodřený!“
„Já vím, doktore, taktika! Držíme nula nula. Bod dobrej, ne? Foukni mi tam sprej a pak mě pomalu vodneste za čáru.“
Film se přerušil. Začal dialog.

„Vodneste za čáru! Taktika. Nula, nula… Fuj! Takhle se bojuje za Vyšehrad?! Edo, na to se nedalo koukat,“ promluvil kdosi v lebce a kosti přitakaly s takovou vervou, až v nich zapraštělo.
„Já vím,“ omlouval se kostlivec.
„Eduarde Eduarde, kdybys tenkrát nebyl tak hrrrr!“
„Hm,“ povzdychl si kostlivec Eda a začal lkát. „Ale řekni, no řekni, jak mám tu tryznu ukončit?“
„Nijak, Edo,“ pokračoval hlas. „To už nemůžeš. Tohle si nám vybral. Každej víkend na fotbale.“
„Když já myslel…“
„Edo! Myslel, myslel… Co sis myslel? Že budeš chodit na fotbálek, pak do hospůdky a domů až po zavíračce? Tady seš na věčnosti, Edo, a věčnost není žádnej holubník.“
Eduard přikývl a bylo mu do pláče. Ale jak plakat, když má prázdný slzný kanálky? Co prázdný… Jak plakat, když je nemá vůbec?!
„Eduarde, nad čím to zas přemejšlíš?“ pokračoval hlas. „Svatýho Petra už teď neukecáš. To není žádnej revizní soudce špatnejch rozhodnutí. To je vrátnej. A nestíhá. Včera jsem ho zrovna viděl. Má tam pořád frontu.“
„Jenže…“
Eduard Bass
„Žádný jenže, Eduarde. Chtěl jsi chodit na fotbal? Chtěl. Nemohl si bez toho bejt? Nemohl. Ani po smrti. A to ti nabízel nirvánu, Eduarde. Nirvánu! Jenže ty prej, že nirvánu nééé, že to bude nuda, že bez fotbalu nemůžeš bejt. Furt dokola. No, tak to tady máš. Teď musíš každej víkend chodit na zápasy Vyšehradu.“
„Jenže to já nechtěl. Já chtěl chodit do Edenu. Na Slávii!‘‘
„Edo, zamysli se, prosím tě! Seš mrtvej. Nemůžeš jezdit tramvají až do Vršovic. Vždyť je to logický. Ležíš na Vyšehradě, tak ti vystavili propustku na Vyšehrad! A vůbec, cos čekal? Že bude Vyšehrad kopat jako Slávie? Nebo jako ti moji kluci? Že jim to vydrží? Tohle prostě jednou muselo přijít! Měl sis tenkrát vybrat tu nirvánu.“
„No jó, ale co budu dělat? To se nedá vydržet. Já na tu hrůzu musím furt myslet a při představě, že na to budu muset koukat po zbytek věčnosti, nemůžu spát!"
„To já taky ne, Edo! To já taky ne…“
„Ale co budeme dělat?“ zopakoval nešťastník.
„Budeme? Nebudeme, Edo. Ty budeš! Budeš to muset vzít do pařátů. Já jsem jenom poradce.“
„No dobře, ale já ti nevím! Není tohle náhodou zakázaný?‘‘
„Je, Eduarde. Zjevovat se nemůžeš, ale já už ti to nahoře nějak domluvím. Znám se s Libuš. Vona totiž naše Libuška, však víš, ta z věštírny, co vidí všude ty velký města, hvězdy a tak. Prostě, vona pro ně má taky slabost. Fotbalu sice nerozumí, ale každej, kdo nějak bojuje za Vyšehrad, je pro ni udatný rek. Zkrátka je to pro ni hodně osobní. Ona se přimluví a Všemohoucí na chvíli přimhouří oko.“

A tak se stalo, že za týden Vyšehrad slavně zvítězil 7:0. Dokonce nad Radotínem. Nejenže se zachránil v soutěži, ale rok na to ji dokonce vyhrál.
Ono taky není divu. Když za váma takhle jednou vtrhne na trénink naštvanej kostlivec na propustce, podepsaný samotným Všemohoucím, a začne vás poučovat o tom, kterak hrát beka nebo centrhalfa, jak má chytat gólman a trénovat trenér, to si pak dáte setsakra pozor, abyste běželi po lajně a ne doprostředka, když se to po vás chce. Abyste bojovali, něco obětovali a ten báječnej sport s mičudou zase milovali.
No, a to je vlastně všechno. Končí příběh o tom, jak měl Slavoj Vyšehrad špatnou sezónu a jak milovník fotbalu, kostlivec Eda, sjednal nápravu.
Dnes už je na Vyšehradě zase pohoda. Zase je to to místo se všemi těmi přídomky.
Eda klidně spí, protože ví, že jestli to ty ňoumové začnou zase flákat, znova na ně vlítne. Povolení má vystavený na neurčito. A jestli mi nevěříte, můžete se přesvědčit sami. Dám vám Edovu adresu: Vyšehradský hřbitov, 9A-10. Na dveřích stojí ´1888 – 1946, Eduard Bass, novinář a spisovatel´.
A jednu malou radu na závěr: nechoďte tam o víkendu dopoledne. To totiž bývá Eda se svým vrchním poradcem přes fotbal, nějakým starým Klapzubou, na fotbale.



Žádné komentáře:

Okomentovat