18. května 2020

Kompas - napsala Nataša Richterová

Na otázku: Co ve svém životě považujete za nejdůležitější? Já odpovídám: Kompas.
V mém životě je nejdůležitější kompas.
Ale nepředstavujte si mosaznou krabičku s neposednou střelkou, kterou vytáhnu z kabelky. Kdepak!
Představte si Jacka Sparowa. Kapitána Jacka Sparowa, piráta z Karibiku. Jack má takový zvláštní kompas. Nemíří na sever, ale ukazuje spolehlivě na to, po čem člověk touží ze všeho nejvíc. Jack ho nedává z ruky. A když dá, nedopadne to s ním dobře.
Mám něco podobného. Sever to neukazuje, ale po čem toužím, ano. Mé touhy se sice v průběhu času mění, ale touha po vnitřní vyrovnanosti a klidu v duši, ta zůstává.
I když úplně přesně nevím, kde ten kompas mám, a také často zapomínám, že ho vůbec mám, tuším, že se musí logicky nacházet někde uprostřed mojí duše. Protože s duší nějakým způsobem spolupracuje. Vytváří takové to vnitřní nastavení, zaměřování na věci, které duši dělají dobře...
Když mířím za něčím, po čem toužím opravdu hodně, a jak se říká, dušička se tetelí blahem… Tak to tetelení je způsobeno právě chvěním nehmotné střelky. Alespoň tak si to vysvětluju. Přiznávám ale, že někdy s tímto pocitem mířím i za předměty ryze hmotnými. Třeba do prodejny s kabelkami…
Kouzlo kompasu tkví v tom, že čím víc ho používám, tím je spolehlivější. Jakoby přesně věděl, kudy vede cesta za pokladem, ukrytém na konci světa. Ne, že by se neuměl odchýlit od správného kursu. Občas se to stává. Třeba, když panikařím, že nestíhám termíny, vyšiluju, že mi po zimě nejsou ani jedny džíny, nebo stále odkládám nudné papírování a kvůli tomu zase nestíhám ty termíny. Zkrátka, když nejsem, jak se říká, v pohodě, střelka začne bláznit a k žádnému pokladu tím pádem nedopluju.
Nebo když kompasu nevěnuju dost pozornosti. To hned mou loďku zachvátí zrádné spodní proudy! A pak se kymácím na vlnách podivna, v podpalubí to duní jako v truhle mrtvého muže a celkově si připadám jako nějaká prokletá Černá perla. Takže o nějakém tetelení si můžu nechat zdát! Když si ho nevšímám, střelka se plaší a ukazuje vyložené hovadiny typu: Nejsem dost dobrá. Nikomu na mně nezáleží. Nebo: Ten nášup špaget k večeři zítra jistojistě vyběhám. Anebo dokonce: támhle, ten chlap u baru, by stál za hřích! Mimochodem, tento směr nejčastěji končí ztroskotáním.
S přibývajícím věkem jsem zjistila, že nesmím kompas nikomu půjčovat. Protože pak ukazuje špatně. Zamíří na touhy a přání jiných lidí, a to mi způsobuje tetelení jen málokdy.
Ale v poslední době si všímám, že čím je kompas starší, tím jednodušší touhy ukazuje. Krásně obyčejné věci. Šumění lesa, vlnky na vodní hladině, let volavky, horkou kávu, dobrou knihu a sem tam… kabelku.



Další povídky této autorky najdete na jejím blogu Povídky z kabelky.

Žádné komentáře:

Okomentovat