10. dubna 2020

V žumpě - napsal Jan Rejholec

„Proč to vlastně dělám?“ zvažuju a ještě jednou si zkontroluji uvázání mých bot. Pak s povzdechem skočím dolů do žumpy. Ozve se hlasité čvachtnutí a už jsem zase po kolena ve sračkách.
Sleduji, jak odporně hnědá břečka omílá mé nohy. Slyším, jak matka nade mnou lamentuje, že to páchne jako sto čertů. Já se poddám tomu odpornému smradu s grácií. Necítím, ostatně proto tohle dělám já. Skloním se a ponořím obě ruce do břečky. Jaké to rozkošné bahýnko!

Snažím se nahmatat to, co blokuje odtok. Užívám si plnými doušky, jak my ty teplé sračky jemně klouzají mezi prsty. Pokusím se otočit, ale uklouznu na mazlavém podloží a ponořím se pod hladinu. Lahodné koblížky mě laskají na tváři. Jak proklínám boha, satana a všechny podělaný záchody, nahmatám to, co jsem hledal. Vytáhnu to, rychle naberu půdu pod nohama a hrabu se z žumpy ven. Prskám ty kvalitně zakyslé a uleželé delikatesy odpadních vod.
Matka omdlívá, když mě vidí, nebo spíš cítí. Zahodím tu zatracenou bundu, kterou nějaký idiot spláchnul, a plně se oddám chladnému proudu vody z hadice.

Žádné komentáře:

Okomentovat