14. dubna 2020

Pestrobarevné nebe amazonského pralesa - napsala Klára Valentová

Sedím v letadle nad jihoamerickým kontinentem, a z bílé tmy se začínají rýsovat obrysy. Kroutící se jako had, hnědá řeka s mnoha přítoky uprostřed zelené masy. Šedobílé mraky necháváme nad sebou a přibližujeme se k zelenému nekonečnu.
„Tak tohle je ta Amazonie,“ pomyslím si. Největší deštný prales na světě. Plíce světa. Hned, jakmile se otevřou dveře letadla, ucítím vůni a dávku intenzivního čerstvého vzduchu.
Amazonie v oblasti řek Rio de Madre a Tambopata v jižním Peru je méně navštěvovaná než ta v severní části země. Je přitom stejně okouzlující a je blíž horám a Cuzcu, odkud se všichni cestovatelé vydávají na Machu Picchu přes Posvátné údolí Inků.
Mým cílem je zde úplně poslední lodge na této řece, vzdálená ještě 4 hodiny cesty autem a lodí od letiště.
Hluboko v pralese, daleko od civilizace, se nachází výzkumné středisko papoušků Ara.

V loďce jedeme jen 2 hosté, náš průvodce Juan Carlos, pár členů personálu a několik vědců. Výzkumná stanice zde vznikla před více než 20 lety zejména pro pozorování a studium života papoušků ara, kterým jsou amazonské stromy domovem. Místní jílovité břehy bohaté na sodík jim poskytují důležité minerály a vitamíny. To je hlavní důvod, proč se sem cestovatelé z celého světa sjíždějí. I já. Shlédnout tu podívanou, kdy se hejna papoušků slétnou na místní břehy najednou a okusují zeminu.

Lodge, která je součástí této výzkumné stanice, je velmi komfortní. Pokouším se usnout za nepoznaných zvuků džungle. Spím vlastně venku, protože pokoj má jen tři stěny, čtvrtá je plně otevřená a přechází v terasu. Jako na safari mám k dispozici i repelent, dalekohled a noční baterku - nepostradatelné vybavení do divočiny.

Ráno je ticho a tma. V půl páté příroda ještě spí. Jen my, kteří jsme přijeli za zážitky s papoušky a naši průvodci, stáváme před rozbřeskem. Musíme se stihnout dopravit na místo, odkud budeme papoušky pozorovat, ještě před svítáním.

Jsem pohodlně usazena v kempovací židličce, ověšená fotoaparátem i dalekohledem. Telefon mám při ruce. Juan Carlos nám vypráví, jak je každé ráno úplně jiné.
„Někdy přiletí a je jich tu spoustu, někdy jich je málo a někdy nepřiletí vůbec. Vědci tvrdí, že jim stačí jílovitá krmě jednou za 3 dny.“ Mezitím svůj pohled Juan Carlos upře na zem před námi. „Kajman!“ Mládě nehnutě leží na bahnitém břehu 5 metrů před námi. „A tamhle je ještě jeden!“ ukazuje vedle. Před námi jsou 2 malí kajmani. Prý se nemusíme bát, že by byl někde v blízkosti i dospělý jedinec. Ti se o své potomky po narození nestarají.
Pak Juan Carlos zaostří svůj zrak na jílovitý břeh, od kterého se nacházíme zhruba 100 metrů, abychom přírodu nerušili. Rychle sahá po dalekohledu a upozorňuje nás na 2 tmavé koule. Střídám ho u dalekohledu a v objektivu spatřím 2 dikobrazy.
„Máme velké štěstí, jsou to noční tvorové, touhle dobou jsou již většinou schovaní.“
Jde o jihoamerický druh kuandu, který je podobný dikobrazům. Dikobrazy jsem si přála vidět již v Africe, takže tohle je úlovek do sbírky nad mé očekávání. Na chvíli jsem na papoušky zapomněla.
Ještě nás Juan Carlos stihne upozornit na pár vzácných ptáků hoacinů chocholatých, ale to už najednou paprsky slunce osvítí jílovité břehy a zelené stromy okolního pralesa. Jako mávnutím proutku se nebe zaplní ptactvem. Menší papoušci a hlavně amazonci modrohlaví a amazoňané žlutohlaví létali v hejnech, a ti velcí arové vždy v párech.

S hlasitým křikem, které zaplnilo prostor okolo nás, vířili nad našimi hlavami. Jako bychom pozorovali tenisové utkání, naše hlavy se otáčely ze strany na stranu.
Najednou nás Juan Carlos zavolal a mával, ať jdeme za ním. Došli jsme na okraj poloostrova, odkud jsme pozorovali tu část jílovitého břehu, který si papoušci pro jejich dnešní svačinu vybrali. Papoušky a nás dělilo rameno řeky Tambopata, ale výhled jsme měli dobrý.

Profesionální dalekohled Juana Carlose nám ovšem poskytl ještě mnohem větší zážitek. Skrz optiku jsme mohli pozorovat detailní opeření, přecházející barvy celého těla při jejich odpočinku i během letu. Několikrát papoušky vyrušil křik opic. Hejno se zvedlo, zakroužilo vysoko nad našimi hlavami a zase se vrátilo zpět na svá místa.
Měli jsme štěstí, viděli jsme papoušků požehnaně. Ti červení arové se většinou schovávali v korunách stromů a přelétali ze stromu na strom. Jeden pár modro-žlutých před námi létal z jedné strany údolí na druhou, jako by nám dělal přehlídku.
Tak, jak se rychle papoušci objevili, tak rychle zase zmizeli.
Plni dojmů ze setkání se vracíme zpět do lodge a po cestě již dokážeme rozeznat jejich typický křik. Víme, že jsou vlastně celou dobu okolo nás, schováni v bezpečí vysoko v korunách stromů.





















































































Původní:
Tak znovu sedím v letadle nad jihoamerickým kontinentem, a z bílé tmy se začínají rýsovat obrysy. Kroutící se jako had, hnědá řeka s mnoha přítoky uprostřed zelené masy. Šedobílé mraky necháváme nad sebou a přibližujeme se k zelenému nekonečnu. „Tak tohle je ta Amazonie“ pomyslím si. Největší deštný prales na světě. Plíce světa. Hned, jakmile se otevřou dveře letadla, ucítím vůni a dávku intenzivního čerstvého vzduchu.
Amazonie v oblasti řek Rio de Madre a Tambopata v jižním Peru je méně navštěvovaná než ta v severní části země. Je přitom stejně okouzlující a je blíž horám a Cuzcu, odkud se všichni cestovatelé vydávají na Machu Picchu přes Posvátné údolí Inků. Mým cílem je zde úplně poslední lodge na této řece, vzdálená ještě 4 hodiny cesty autem a lodí od letiště. Hluboko v pralese, daleko od civilizace, se nachází výzkumné středisko papoušků Ara.
V loďce jedeme jen 2 hosté, náš průvodce Juan Carlos, pár členů personálu a několik vědců. Výzkumná stanice zde vznikla před více než 20 lety zejména pro pozorování a studium života papoušků Ara, kterým jsou amazonské stromy domovem. Místní jílovité břehy bohaté na sodík jim poskytují důležité minerály a vitamíny. To je hlavní důvod, proč se sem cestovatelé z celého světa sjíždějí. I já. Shlédnout tu podívanou, kdy se hejna papoušků slétnou na místní břehy najednou a okusují zeminu.
Lodge, která je součástí této výzkumné stanice, je velmi komfortní. Můj pokoj, největší suite vhodná i pro rodiny s dětmi, má dokonce na terase i venkovní sprchu, vanu a velmi útulné posezení. Tak, jak jsem zvyklá z ubytování na safari, mám v pokoji k dispozici i repelent, dalekohled a noční baterku. Byť jsem uprostřed ničeho, na pokoji funguje (ne moc spolehlivě) i wifi. Nově postavená část, ve které se můj pokoj nachází, je totiž poháněna energií ze solárních panelů. Elektřinu mám tak k dispozici celý den. Jsem ráda, ikdyž že je tu komárů požehnaně, moskytiéra nepustí v noci ani jednoho. Spím vlastně venku, protože pokoj má jen tři stěny, čtvrtá je plně otevřená přechází v terasu. Usínám za nepoznaných zvuků džungle a těším se na druhý den.
Ráno je ticho a tma. Příroda ještě spí. Jen my, kteří jsme přijeli za zážitky s papoušky a naši průvodci, stáváme před rozbřeskem. Musíme se stihnout dopravit na místo, odkud budeme papoušky pozorovat, ještě před svítáním.
Jsem na místě, pohodlně usazena v kempovací židličce, ověšená fotoaparátem, telefonem i dalekohledem. Juan Carlos nám vypráví, jak je každé ráno úplně jiné. „Někdy přiletí a je jich tu spoustu, někdy jich je málo a někdy nepřiletí vůbec. Vědci tvrdí, že jim stačí jílovitá krmě jednou za 3 dny.“ Mezitím svůj pohled Juan Carlos upře na zem před námi. „Kajman!“ Mládě nehnutě leží na bahnitém břehu 5 metrů před námi. „A tamhle je ještě jeden!“ ukazuje vedle. Před námi jsou 2 malí kajmani. Prý se nemusíme bát, že by byl někde v blízkosti i dospělí jedinec. Ti se o své potomky po narození nestarají. Pak Juan Carlos zaostří svůj zrak na jílovitý břeh, od kterého se nacházíme zhruba 100m, abychom přírodu nerušili. Rychle sahá po dalekohledu a upozorňuje nás na 2 tmavé koule. Střídám ho u dalekohledu a v objektivu spatřím 2 dikobrazy. „Máme velké štěstí, jsou to noční tvorové, touhle dobou jsou již většinou schovaní“. Jde o jihoamerický druh Kuandu, který je podobný dikobrazům. Dikobrazy jsem si přála vidět již v Africe, takže Kuandu je pro mě milé překvapení. Ještě nás Juan Carlos stihne upozornit na pár vzácných ptáků hoacinů chocholatých, ale to už najednou paprsky slunce osvítí jílovité břehy a zelené stromy okolního pralesa. Jako mávnutím proutku se nebe zaplnilo ptactem. Menší papoušci a hlavně Amazonci modrohlaví a Amazoňané žlutohlaví létali v hejnech, a ti velcí Arové vždy v párech.
S hlasitým křikem, které zaplnilo prostor okolo nás, létali nad námi sem a tam. Najednou nás Juan Carlos zavolal a mával, ať jdeme za ním. Došli jsme na okraj poloostrova, odkud jsme pozorovali tu část jílovitého břehu, který si papoušci pro jejich dnešní svačinu vybrali. Papoušky a nás dělilo rameno řeky Tambopata, ale výhled jsme měli dobrý. Dalekohled Swarowski Juana Carlose ale podívanou vystupňoval na maximum. Skrz optiku jsme mohli pozorovat detailní opeření, přecházející barvy celého těla při jejich odpočinku u během letu. Několikrát papoušky vyrušil křik opic, hejno se zvedlo, zakroužilo vysoko nad našimi hlavami a zase se vrátilo zpět na svá místa. Měli jsme štěstí, viděli jsme papoušků požehnaně. Ti červení Arové se většinou schovávali v korunách stromů a přelétali ze stromu na strom, ale jeden pár modro-žlutých Arů pořád létal sem a tam, jako by se nám dělal přehlídku. Tak, jak se rychle papoušci objevili, tak rychle zase zmizeli. Slunce bylo již vysoko nad obzorem a začalo hřát. Papoušci se letěli schovat do chladnějšího pralesa. Plni dojmů ze setkání se vracíme zpět do lodge a po cestě již dokážeme rozeznat jejich typický křik. Víme, že jsou vlastně celou dobu okolo nás, schováni v bezpečí vysoko v korunách stromů. Těším se na další dobrodružství a setkání, které mě tu čeká. Nemělo by jich být málo.

Žádné komentáře:

Okomentovat