9. března 2020

První dojem - napsala Zuzana Pavelková

Jsem vášnivá cestovatelka. A protože jsem už dlouho nikde nebyla, tak jedu alespoň do Prahy za kamarádkou, že si po čase zajdeme na kafe. Našly jsme útulnou hospůdku, pohodlně jsme se usadily a daly se do povídání.
V tom do restaurace vtrhl hlouček chlapů. Jejich smích strhl náš pohled. Byli 3. Jeden malý zavalitý, druhý vysoký sportovní postavy a třetí brejloun s pleší. Hned jsem měla ve výběru jasno. Rozbušilo se mi srdce. Miluju vysoké chlapy! Chtěla bych na něj udělat dobrý dojem! Ačkoli byla restaurace poloprázdná, vybrali si kluci stůl vedle nás. Srdce mi zaplesalo.
Jana mi říká: „Ty se červenáš!?“
Já na to: „Ne, proč?“
Jana pohodila hlavou a pokračovala ve vyprávění. Já se však přestala soustředit. Po očku jsem pokukovala po čahounovi.

Kluci si objednali tři piva a vesele se bavili dál, nás si nevšímali. Začínala jsem šílet. Musím něco udělat, říkám si v duchu. Proud Janiných slov šel mimo mne. Najednou jsem se zvedla a řekla: „Za chvíli jsem zpět.“
Ale jak se mi třásla kolena, zamotala jsem se do šály, která mi upadla a já po prvním kroku letím dolů. Ležím na zemi. Zdá se mi to jako celá věčnost. V hlavě mám temno. Něco mne šimrá u nosu. Sakra, krev! V tom cítím teplou dlaň na svém rameni a mužský hlas říká: „Slečno, jste v pořádku?“
Který to je? Je to on?
Nejradši bych se vsákla do koberce a nebyla. Přeci se nemůžu na něj obrátit s červeným u nosu!
Asi vteřinu přemítám. Pak tiše kvíknu: „Jo, to je dobrý.“
Pomáhá mi vstát a nabízí papírový ubrousek. Vytřeštím na něj oči. Vidím dobře? Asi mám vlčí mlhu. Usmívá se na mne a otírá si zpocenou pleš. Óoo ne. Toho jsem přeci nechtěla!
Mile se na něj usměju a chci se vrátit ke kamarádce. Nabízí mi rámě a zve mne k baru. Nic moudrého mě nenapadne, abych se slušně vymluvila, tak jdu. No spíš mne táhne, nohy mě neposlouchají. Ztěžka dosednu na barovou stoličku. Tupě hledím na řadu flašek za barmanem a říkám: „Dvojitýho Jágra.“
Plešoun se mi představí, jmenuje se Robert. To docela jde. Aspoň něco. Začíná mi něco vyprávět. Neposlouchám. Myslím na čahouna.
Vtom slyším, jak Robert říká: „…no a když jsem byl v Austrálii, tak jsem procestoval celé východní pobřeží od jihu až na sever.“
No, to já také! Ptám se: „Kdys tam byl?“
Najednou si povídáme o Austrálii, Novém Zélandu, Americe. Říká, že se v létě chystá do Švédska, ale ještě neví s kým. Už se mi nezdá tak hrozný. Celkem sympaťák. Má rozhled. Dobře se mi s ním povídá. A Švédsko je můj sen!
Prostě není vždy první dojem rozhodující.












































Starší verze:
Šla jsem s kámoškou na kafe. Pohodlně jsme se usadily v útulné hospůdce a daly se do povídání.
V tom do restaurace vtrhl hlouček chlapů. Jejich smích strhl náš pohled. Byli 3. Jeden malý zavalitý, druhý vysoký sportovní postavy a třetí brejloun s pleší. Hned jsem měla ve výběru jasno. Rozbušilo se mi srdce. Miluju vysoké chlapy! Chtěla bych na něj udělat dobrý dojem! Ačkoli byla restaurace poloprázdná, vybrali si kluci stůl vedle nás. Srdce mi zaplesalo.
Jana mi říká: „Ty se červenáš!?“
Já na to: „Ne, proč?“
Jana pohodila hlavou a pokračovala ve vyprávění. Já se však přestala soustředit. Po očku jsem pokukovala po čahounovi. Kluci si objednali 3 piva a vesele se bavili dál, nás si nevšímali. Začínala jsem šílet. Musím něco udělat, říkám si v duchu. Proud Janiných slov šel mimo mne. Najednou jsem se zvedla a řekla: „Za chvíli jsem zpět“.
Ale jak se mi třásla kolena, zamotala jsem se do šály, která mi upadla a já po prvním kroku letím dolů. Ležím na zemi. Zdá se mi to jako celá věčnost. V hlavě mám temno. Něco mne šimrá u nosu. Sakra, krev! V tom cítím teplou dlaň na svém rameni a mužský hlas říká: „Slečno, jste v pořádku?“ Je to on! Nejradši bych se vsákla do koberce a nebyla. Přeci se nemůžu na něj obrátit takhle zmalovaná! Asi vteřinu přemítám.
Pak tiše kvíknu: „Jo, to je dobrý“. Pomáhá mi vstát a nabízí papírový ubrousek. Je tak milý! A voní. Jak stojím vedle něj, vidím, že je aspoň o hlavu vyšší. Opět se mi podlomí kolena, obratně mně zachytí a říká sametovým hlasem:
„Můžu Vás pozvat na panáka, ať Vás to už nebolí?“
Říkám: „Nooo…“, ale v duchu skáču štěstím metr vysoko. Při cestě k baru vůbec nemyslím na to, co si dám, ale že jsem udělala první dojem…

Žádné komentáře:

Okomentovat