25. února 2020

Dokonalá past - napsal Jan Rejholec

Jan Rejholec, Plzeňská univerzita
Jelikož bylo hezky a doma byla nuda, rozhodl jsem se s Markem vzít si naše dřevěné zbraně a kostýmy a vyrazit na kopec za vesnicí hrát si do lesa na hrdinné rytíře, kteří loví bestii.
„Hej, brácha, nechceš jít s námi taky na kopec?“ zeptal jsem se.
„Ne, musím tu dodělat tu práci. Víš jak…“ odvětil.
„Jo jasně chápu… Tak čus a my jdem,“ prohodil jsem ve dveřích. A tak hrdinní rytíři vyrazili na tuto epickou cestu.
Ze začátku se úkol zdál snadný. Jak jsme procházeli třešňovou alejí a začali výšlap na vrchol. Užívali jsme si teplé sluneční paprsky prosvítající skrz koruny stromů, klábosili jsme o našich zážitcích, a jak se nám vlastně nechce zase do školy. Po staré polní cestě jsme došli do lesa. Hovor začal váznout.
Koruny stromů se nad námi uzavřeli a po slunci zbyl jen už poněkud chladný vánek s příslibem blížícího se podzimu. Šťavnatou trávu vystřídali suché jehličí a ulámané větvičky stromů.
Zdálky bylo cítit jezírka ze starých kamenných lomů. Mámili nás svou sladkou, lehce tlející a zapáchající vůní. Mráz přeběhl po zádech a my věděli, že jsme vstoupili na území bestie.
Pohybovali jsme se svižně, ale obezřetně. Museli jsme, jelikož moment překvapení mohl být klíčový. Stopu jsme našli rychle, a jak ubíhal čas, upozorňovali jsme se na mihotání stínů mezi stromy, šustot a krůčky kdesi blízko a občasný těžký dech. Náhle Marek povídá: „Hel ty stopy jsou nějaký divný…“
 „Počkej!“ říkám „No jo! A doprdele… Dohnalo nás to k jezírkům!“ napůl křičím na Marka.
„Musíme se přeskupit,“ odpovídá mi a oba se brodíme bahnem pryč. Jsme zoufalí.
„Kde to je? Kde to číhá?“ honí se nám hlavou.
Cítili jsme, jak nám to dýchá na krk, ale neviděli jsme to. Mrtvolný zápach víc a víc intenzivněl. Vyběhli jsme z lesa a světlo zapadajícího slunce nás praštilo so očí. Chvilková slepota. Marek škobrtl a málem spadl, ale já ho chytil a společně jsme se snažili dostat do vesnice. Byli jsme tak blízko, když tu najednou
„Uááááááááá!“ šlehl do ticha, jako bič, strašlivý řev.
Zmrzli jsme hrůzou. Adrenalin pumpoval naše těla na maximum, ale my se nemohli hnout. O chloupek nad hranicí zahodit zbraň a utíkat zpět, ale toho bohdá nebude, aby rytíř z boje utíkal! Něco se na nás řítilo z pole. Měli jsme něco udělat… cokoliv, ale my zmrzli jako srnka pod reflektorem. Tak jsme stáli, kamení do morku kostí, čekající na svůj osud a z kukuřičných klasů se na nás vyřítil… můj bratr.
Chvíli mi trvalo, než jsem si to přes šok uvědomil, ale byl to on. V tu chvíli jsme si připadali jak ti největší blbci pod sluncem.

Žádné komentáře:

Okomentovat