14. ledna 2020

Bajka o atomu - napsal Miroslav Tichý

Byl jednou jeden atom a ten se nechtěl o nic dělit. Furt jen,  ,,nedám, nemám, sám mám málo‘‘.
Nebyl to bručoun a nebyl ani nespolečenský, to ne, spíš naopak. S ostatními atomy se vídal, ale to víte, byl to atom uranu a jeho lakota byla mezi ostatními atomy pověstná. Furt si jen syslil protony a staral se hlavně jen o sebe.  A bodejť, ne.
Počet protonů v jádře určoval společenské postavení a u ranařů, jak se atomům uranu říkalo, si na tom obzvlášť zakládaly. 
,,Kolik máš protonů Já 100. Já 200. A kolik ty? No kolik, kolik?‘‘
O ničem jiném se ty atomy  nebavily. A čím víc jich měly, tím byli pyšnější a arogantnější. S takovým kyslíkem, co jich má chudák jen osm, se tyhlety uranoví nafoukanci nebavily už vůbec.  

A tenhle náš atom U235, byl v tom syslení nejúspěšnější. Syslil a syslil, až jednoho dne. 
,,Ááááá tady jsi.‘‘ 
,,Co chceš Nech mě‘‘ 
,,Nenechám.‘‘ 
,,A proč ne.‘‘ 
,,Jseš pěknej zajímáš mě.‘‘ 
,,No pěknej jsem, ale ne proto, aby do mě kdokoli šťouchal.‘‘ 
,,Jenže já nejsem kdokoli.‘‘ 
,,To by mohl říct každej.‘‘ 
,,Každej ne.‘‘   
,,No dobře, dobře, ale hele, nepřeháníš to už trochu, takhle si mě prohlížet. Co takhle nějaký soukromí?  To tě neučili, nebo co. No počkej, to snad…. co to děláš, co si to…?‘‘ 
,,Pane jo, ty jsi ale nenažranej. Kolik těch protonů vlastně máš?‘‘ 
,,235! A nech mě!‘‘ 

,,Hmmmmm, to jsem ještě neviděl.‘‘
,,Hele, koukej mě pustit a přestaň do mě už žďuchat. A vůbec, kde to vlastně jsem?‘‘ 
,,V extrakci.‘‘ 
,,V čemže? To já nechci.‘‘
,,To máš smůlu kamaráde. Naopak, koukneme co dovedeš.‘‘
,,Na nic koukat nebudeš. S tím se teda rozluč. To bych ti to musel dovo…., co děláš? Přestaň! 
Já se fakt naštvu,‘‘ 
,,To chci. Naštvi se! Ukaž co umíš.‘‘
,,Auu, to bolí.‘‘ 
,,Neutrony hošánku. Ty když tě trefí, tak to bolí.‘‘ 
,,Hele brzdi! Nech mý neutrony na pokoji. Jsou moje.‘‘ 
,,Bejvávalo kamaráde. Akorát mě to začalo bavit. Zabombardujeme si.‘‘ 
,,Co?‘‘
Bum, bum, bum. Neutrony dopadaly na uranové jádro. Emoce stoupaly a v atomu to bublalo.  
,,Počkej, já ti ukážu!‘‘ 
Chvěl se a chvěl, až se rozštěpil. Ale kdyby jednou. Rozštěpil se nepočítaně. Exponenciálně. 
Výbuch byl fenomenální, a to i na laboratorní podmínky, ve kterých probíhal.  
A tak se konečně vzájemně představily. 
,,Ahoj já jsem izotop uranu 235 a tohle je moje termonukleární reakce. Drž se zpátky!‘‘
,,Těší mě. Já jsem Robert. Robert Oppenheimer a myslím, že si spolu hodně užijeme.‘‘ 


Poučení pro atomy: Méně je někdy více. 
Poučení pro lidi: Neserte se do atomů uranu. Jsou to pomýlený ego maniaci.

Žádné komentáře:

Okomentovat