29. prosince 2019

Šungurt spálil fazole – napsal Jiří Hlaváček

Zuřivá bestie ve mně se probudí, kdykoli mě přes nos praští zápach, neřku-li přímo smrad. Čich je prý nejstarším naším smyslem, dalo by se říci primitivním. Proto asi budí tu bestii. Nechtějte slyšet, co se mnou zažili kuřáci, když jsem právě neměl náladu.
Bohužel jsou jisté nelibé pachy, v nichž si libuje můj tchán Šungurt. On je původem z Afriky a mně se zdá, že si přes ty pachy přivolává vůni domova.
Teskní často.
Šungurt znamená v jeho mateřštině cibuli. Alespoň dvakrát týdně jí přinese domů dvě kila, všechnu oloupe, nakrájí na velké kostky a vaří z ní smrdutou omáčku.
Přidává do ní hrachovou mouku a čpavé koření. Výpary prostoupí byt skrz naskrz, nalezou do šatů, hotová jedová chýše. Minulý čtvrtek jsem vystoupil z výtahu před naším bytem a na moje chřípí zaútočil čmoud. Chtěl jsem prchnout domů, avšak za dveřmi jako bych přes obličej dostal prknem naplocho.
„Spálil fazole,“ hlásí Šungurt, jehož postava se trochu rozplývá v dýmu.
Bestie ve mně ožila, už vrčí a blýská žlutýma očima. Nezavírám, ani se nezuju. Prolétnu chodbou a obývákem + kk, kde před chvílí dýmal kastrol s luštěninou. Švihem vpustím dovnitř vzduch z balkónu a obhlížím místo katastrofy. Šedomodrý průvan proměnil náš byt na aerodynamický tunel.
„Jsem větral,“ upozorňuje Šungurt za mými zády. On se brání dělat věci dvakrát. „Jsem zapomněl, seděl u internetu.“
Bestie v mém nitru výmluvně mlčí a v mysli jí táhne, že takhle je to často, ne-li vždycky.
Byt je zamořený jako vojenský prostor při plynovém poplachu. Evakuuji. Vynáším na balkon kabáty z věšáku, ručníky z koupelny, potom z kuchyně utěrky a chňapky, záclonu. Všechno na šňůru. Šungurt se uklidil k sobě do pokoje, na bestii on má lepší čuch než na ty své smrádky.
Večer jsme se vraceli s manželkou z města a já ji varoval už před domem, aby se připravila na ukrutný smrad, že tchán spálil fazole. Měl jsem pravdu s tou ukrutností, zápach se zaťal do stěn, do nábytku, ba i té kočce do kožichu. Ona nás ani nepřivítala jako jindy, urazila se.
Žena jde pozdravit otce. Slyším překotnou výměnu slov, zní to ale nějak jinak, bolestně. Kvůli spáleným fazolím? Těžko.
„Co se stalo?“, lekl jsem se. Má bestie je rázem na nohou, napíná svaly, ježí chlupy! Napadl Šungurta někdo na ulici? Ublížil mu někdo v domě? Bestie ho pomstí!
Šungurt sedí u notebooku, oči zalité slzami jako dvě hluboká temná jezera, koutky úst stažené dolů, dýchá povrchně. Třese se mu hlas, vysokým tónem přerušovaně drmolí ve své mateřštině. Žena tiše vysvětluje: „Umřel mu strýc. Ještě před měsícem spolu seděli u stolu, tam doma v Africe, a tehdy byl strýc úplně v pořádku.“
Nalil jsem do tří kalíšků pálenku arake a zaklepal na tchánovy dveře.
„Tadeáši, pojď, zapálíme za něj svíčku.“

Žádné komentáře:

Okomentovat