20. prosince 2019

Již vzhůru, psanci této země – napsala Justýna Tůmová

U mých chlapeckých spolužáků se vždy projevovala puberta dosti neobvyklým způsobem. Ať už se jednalo o uctívání vlastních smyšlených božstev, přehánění uctívání vlastních smyšlených božstev nebo ztělesňování vlastních smyšlených božstev. V hlavě jim vznikaly neobyčejně originální nápady, někdy až natolik originální, že byly dokonce oceněny ředitelskou důtkou. V několika posledních měsících se začali věnovat myšlence panslavismu a ihned se jali připomínat zbytku třídy (a školy) své slovanské kořeny, mimo jiné sborovým zpěvem budovatelských písní a deklamací hesel, jež nás podle všeho měla upozornit na útlak proletariátu.

Ač se nedá říct, že by náš vzdělávací ústav zrovna dvakrát prosperoval, ba dokonce by se dalo hovořit o nezamýšleném a zásadním schodku, naše škola disponuje jistými výdobytky moderní doby, jako je například školní rozhlas. Jedná se o odklopitelnou krabičku s reproduktorem, která všem zodpovědně na vědomost dává, kdy je konec hodiny, kdy konec přestávky, a co má někdo z vedení zrovna na srdci. Toho, že se dá kryt rozhlasu odklopit, si všimly právě ony nápadité mysli našich spolužáků, a uvědomily si, že by do objeveného prostůrku mohly případně něco vložit.
Zanedlouho kdosi přišel se skvělým nápadem, co by to mohlo být. Bluetooth reproduktor jednoho z chlapců, jenž by posléze během vyučování mohl ze svého mobilního telefonu cosi do repráčku vysílat a narušit tak hodinu svým vlastním hlášením, byl – alespoň dle jejich mínění – tím pravým. Brzy se začalo proslýchat, co je oním „cosi“.
Každý teenager má nějakou svoji hitovku, na kterou tajně v zamčené koupelně před zrcadlem trsá, a když ji náhodou hrají v rádiu, je radostí celý bez sebe. V případě našich hochů to byla Internacionála.
Marně jsme je varovali, aby od svého činu ustoupili, veškeré snahy byly bezvýsledné.
Cílem byla hodina dějepisu, obětí pan profesor Beneš. Jedná se o katolíka pevné a nezlomné víry, který je nadšen, může-li nás během výuky obohatit některým ze svých neochvějných přesvědčení. O historiografie odradil i největší milovníky dějin a hodnocením písemek děsí i ty nejotrlejší. Jeho hodiny se sestávají z monotónního výkladu, desetiminutové chvilky hrůzy, kdy si volí, kdo se stane obětí zkoušení, a snad donekonečna trvající letargie. Co hodina dějepisu, to stále ten samý, opakující se vzorec.
Probíhala právě taková hodina, když spolužák ve zpocených rukách ukrýval telefon, pod krytem rozhlasu vyčkával bluetooth repráček a celá třída se modlila za co nejmenší ztráty na životech. Do poslední chvíle jsem doufala, že si to rozmyslí. Přeci jen se jednalo o úkon, který by mohl ohrozit věhlas nás všech. V ten moment, co jsem na onu hrůzu myslela nejméně a nechala své myšlenky odplout na místo, kam se tradičně při této hodině ubírají, ozvaly se z rádia první tóny nechvalně proslulé hymny a slova „již vzhůru, psanci této země“. V tu chvíli ztuhl každý. I strůjce onoho činu. Internacionála se již sebevědomě rozezněla celou třídou. Všichni bledí v tváři nervózně nahlíželi na profesora.
Nikdy jsme se nedozvěděli, co bylo důvodem momentu, který v mžiku následoval, ale všichni jsme prošli druhým šokem.
Dějepisář sklapl podpatky, narovnal se a za náruživého zpěvu mezinárodní hymny dělnického hnutí… salutoval.

Žádné komentáře:

Okomentovat