13. prosince 2019

Jakou barvu má svoboda - napsala Kristýna Rose


Z trouby voní americké čokoládové brownies, na plotně syčí z pánve čínská směs s rýžovými nudlemi a v plátěném sáčku chladne italský chléb. Ve dveřích se objeví dětský obličej rudý jako sovětská vlajka. Maminka s úsměvem čeká, že dceru ty vůně nenechají dlouho chladnou, ale ta jen mlčky praští aktovkou o zem a zmizí ve svém pokoji.
„Co se stalo, Klárko?“
Za chvíli se v kuchyni objeví rozevláté vlasy a brunátný obličej. „Já to nechápu. Představ si, že odteď smíme jíst už jenom o velký přestávce. A musíme přitom chodit do kolečka.“
„Cože?!“
„Nesmíme nosit rozpuštěný vlasy a máme mít oblečení bez obrázků.“

„Jestli on to nebude trest za tu demonstraci, co byla dnes ráno před školou,“ hádá tatínek. „Bylo tam plno starších dětí, měly transparenty a něco pokřikovaly. Bylo to divný, myslím, že jsem zaslechl, jak volají ,Jakeše do koše´ nebo co.“ Mamince to nešlo na rozum. Co to je za nesmysl? To asi zas něco blbě rozuměl. A i kdyby – proč by za to trestali i tyhle malé děti, které s tím nemají nic společného? Celé je to nějaké podivné.
„To vám nevysvětlili, proč vám to zakazujou?“ obrátila se maminka na dceru. „Ne? A jak vám to vlastně řekli?“
„Paní řiditelka nám to oznámila ve školním rozhlase. A taky jsme dostali nějakou novou žákovskou.“
„Přines to sem!“ zavelela maminka a hnala se ke stolu, aby napsala rozhořčenou zprávu paní učitelce. Ať jí laskavě vysvětlí, co to má jako znamenat. Jejímu dítěti nikdo nebude zakazovat jíst o přestávkách a nařizovat mu, co smí a co nesmí mít na sobě! Dcera jí strčila do ruky složený dvoulist papíru, na kterém bylo napsáno: Žákovská knížka, 3. D.
Maminka zvedla obočí a odložila telefon. Paní učitelce psát nemusí.
„Podívej,“ ukázala tatínkovi papír. Ten vypadal jako kopie úplně normální žákovské knížky až na jeden malý, ale podstatný detail – obrázek se srpem a kladivem na titulní stránce.
„Tematický týden,“ vydechla maminka a tatínek šel zkontrolovat maily, jestli už přišlo nějaké vysvětlení. Přišlo. Paní učitelka rodičům oznamuje, že u příležitosti třicátého výročí sametové revoluce bude tématem tohoto týdne svoboda. Děti si budou moci na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je, žít v nesvobodě.
Nebudou se trpět skupinové práce či diskuze s učiteli, ze tříd zmizí koberce a lavice budou po celý týden v řadách za sebou.
Děti nesmí mít žádné výrazně barevné oblečení, žádné obrázky, žádné anglické nápisy.
O velké přestávce se bude „kolovat“ se svačinami na chodbách.
Rodiče ať laskavě přizpůsobí svačiny – zřejmě aby děti po chodbách nerozsypávaly ovoce a zeleninu z krabiček, ale ukusovaly hezky způsobně chleba s herkulesem.
Rozhořčení, které ještě před chvílí maminkou lomcovalo, se proměnilo ve smutný povzdech. Když jde o její dítě, tak to považuje za šikanu…ale ona sama v tom jako dítě žila, a protože neznala nic jiného, považovala to tehdy za úplně normální… „No, Klárinko, aspoň uvidíš, jaké jsme to měli ve škole my.“
„Cože? Tomu nevěřím!“ protáhla dcera obličej.
„Jen ať si to zkusí. Aspoň bude vděčná za to, co má. Bude si vážit toho, v čem žije,“ pomyslela si už tak trochu škodolibě maminka. Ostatní rodiče se k tomu stavěli zřejmě podobně. Alespoň to vytušila z nadšené spolupráce ve výběru oblečení pro děti a z iniciativ, které aktivnější rodiče začali organizovat. Jedna z maminek například našla na internetu stylové modré trenýrky a navrhovala, že je všem holčičkám ve třídě hromadně objedná na tělocvik.
Děti ale nadšení rodičů nesdílely. „Chceme zpátky koberec! Chceme sedět v lavicích po skupinách! Nechceme kolovat! Chceme jíst i o malých přestávkách! Chceme mít vlasy a oblečení podle sebe! Chceme spolupráci a svobodné diskuze! Chceme učitelům říkat vlastní názory! Chceme svobodu! Chceme zrušení vyhlášky!“ Začalo se stále silněji ozývat ze tříd.
„Tohle jsem namalovala ve škole,“ podává Klárka mamince velkou pomalovanou čtvrtku. „Tady nahoře, to jsou barvy a pocity, jaké prožívám ve škole, když je všechno normálně.“
Na horní polovině obrázku zářila na růžovo-oranžovém pozadí v obláčcích hesla jako: radost, veselost, smích a zdraví.
„A tady je, jak to cítím tento týden,“ ukázala Klárka na dolní část, která byla vybarvena celá jen šedě a šeptala z ní slova jako smutek, strach, velký strach, bolest, pláč či nemoc.
Tíseň šedého světa přiměla děti, aby své požadavky na změnu sepsaly a předložily vedení školy. Když se to minulo účinkem, svolal školní parlament na pátek generální stávku. Všechny třídy se shromáždily před školou s plakáty a transparenty a jeden zástupce přednesl požadavek na zrušení vyhlášky.
Školní sametová revoluce proběhla úspěšně. Děti si s sebou domů odnesly nejen hořkou pachuť světa, ve kterém vyrůstaly jejich rodiče, ale zároveň také pocit, že stojí za to se ozvat, a že když se spojí, mají šanci něco změnit.

Žádné komentáře:

Okomentovat