9. prosince 2019

Jak jsme vyhráli – napsal Miroslav Tichý

„Co to je?“
Koukám na televizi a nechápu, co se to děje. Moderátor před šedivou stěnou studia říká něco o studentech, o Národní třídě, o zákroku policie. Jsem taky student, ale jsem pako.
Je mi sedmnáct, studuju v Čáslavi zemědělku a víc než výročí smrti Jana Opletala a nějaký studentský pochod v Praze řeším to, jestli mě Katka bude zase chtít. V květnu se se mnou líbala na nádraží a teď v listopadu…kde jí je konec.
Furt na ni myslím a pořád to děsně bolí, ale tohle… tohle je nějaký divný. Tohle mě z té bolesti vytrhuje. Něco se asi fakt děje. Jdu k televizi, zesiluju ji, usedám. „Hlavně nikam nejezdi a do ničeho se nepleť!“

Máma. To je celá ona. Mluvčí mlčící většiny. Vždycky opatrná. Vždycky při zdi. Vždycky mě straší, že něco. Není zlá, to ne, jen není odvážná.
Vrchol jejího odboje je čas od času nějaký ten protirežimní fór, ke kterému ovšem nikdy neopomene dodat: „A neříkej to nikde nahlas!“
„No jó,“ odseknu jí a sleduju obrazovku, hypnotizován přenášenými obrázky.
Opřilbovaní příslušníci Sboru národní bezpečnosti mlátí obušky do lidí, kteří jim na oplátku dávají za ochranné štíty květiny, to vše doprovázeno unylým hlasem ze studia a komentářem o potlačování protirežimních živlů.
 Vím, že to jsou kecy. Cítím to. Dnes silněji, než v lednu.
Dění mě vtahuje, sleduju zpravodajství, dokud to jde. Snad do půlnoci. Smyčku obrázků znám už nazpaměť.
A druhý den znova. A další. A další. Jsou to dny plné zvláštních výjevů, které jsem do té doby neznal. Roky jsem se televizně pohyboval od Studia Jezerka po Ein Kessel Buntes a když jsem to pět let vydržel, dostal jsem nášup v podobě spartakiády. A teď? Teď mi z obrazovky lezou úplně neznámý lidi přímo do obýváku. Havel, Pithart, nějakej slovenskej herec, Markovič, nebo jak se sakra jmenuje. Dokonce prognostici. Proboha co to je? Prognostik. Tím se jako někdo živí? Jeden z nich mluví divně a druhý se zase divně kývá. Tehdy ještě netuším, že mi ty dva ekonomický šílenci s potřebou stavět si pomníky vlezou do života na třicet let.
Teď je mi to jedno. Baví mě to. Baví mě to sledovat. Je to vtipný, je to jiný, je to… je to svobodný. Komouši dostávaj pěkně na prdel.
O to větší je překvapení, když o pár dní později přichází na hodinu občanské nauky soudruh profesor Novák a jakoby se nic nestalo, chce probírat kapitolu o vedoucí úloze strany. Píše text na tabuli.
„Tý vole, zbláznil se? To jako neví, co se děje?!“
Třídou se ozývá nesouhlasné mručení. Čím více vedoucí úlohy, tím více mručení.
„Nováku, si děláš prdel!“, vykřikne nejodvážnější Jarmila.
Profesor se otáčí, aby si zjednal pořádek. „Husáková, co si to…?!“ Ale pak mu klesne hlas.
Všichni si stoupneme. Celá třída, jako jeden. Za Jarmilu. Někdo vyndá klíče. Zacinká.
„Konec hodiny, Nováku,“ ozve se.
Neprotestuje. Ví, že prohrál. Balí si desky i učebnice, co se budou co nevidět přepisovat, a mizí za dveřmi. Na jak dlouho, nevíme. Nevíme, že se vrátí, že se bude chtít neustále vracet. A nebude sám.
Ale je nám to jedno. Vyhráli jsme bitvu, jsme nadšený, naivní děti, považující se za dospěláky, co přepisují historii.
„Tý vole, viděl jsi ho, jak vysmah? Hajzl jeden.“
„Jo, jó!“ halekáme po škole, radujeme se a objímáme. Slova jako vítězství a svoboda nám trhají hlasivky na kusy, aniž bychom si pořádně uvědomovali jejich sílu a význam.
„Jde se ven,“ velí nějaký hlas. A tak teda jo. Vlajku do ruky a jdeme na náměstí. To čáslavské.
Chvíli to ještě frčí, nálada, nadšení, skanduje se, protestuje, volají se hesla, ale jak to tak v životě chodí a v životě sedmnáctiletých obzvlášť, nadšení časem opadá.
Tomu jede vlak, ta se musí učit, tyhle dva mají rande. A tak si jdeme si po svých. Po svých životech. Socialistických a trochu šedivých.
Stydím se za to? Že jsem listopad sledoval hlavně v televizi? Že jsem vydržel cinkat klíčema jen jednu hodinu? Že jsem porazil jenom jednoho komunistického soudruha učitele Nováka? A že mi jel tenkrát vlak?
Ne. Bylo mi sedmnáct a srdcem mě opravdu zajímalo jenom to, která jiná nahradí Katku.
Uteklo 30 let.
Katku nahradila Jitka a lidi, co mi v osmdesátým devátým lezli z televize do obýváku, zmizeli.
Zemřeli, ztratili se v zapomnění nebo se stali historií. Časem se jí stanou i ty dva prognostici, co se tomu tak zoufale brání.
A tak to respektujme. Respektujme to, co se stalo a jak se to stalo, neboť se to všechno stalo dobře.
A proč dobře?
Protože další co přijde, je už jenom a jenom na nás.

Žádné komentáře:

Okomentovat