20. listopadu 2019

Portrét - napsala Nataša Richterová

Štíří důl
„Pane vedoucí, ta žárovka už zase praskla!“
Marie Nováková ve flanelové noční košili vpadla do správcovského bytu bez zaklepání. Správce neochotně vstal z postele. Tyhle rekreanty mu byl čert dlužen! Úderníci z fabriky, co překročili plán výroby, nebo co a dostali za odměnu hodinky a rodinnou rekreaci ve Štířím dole. A neustále ho s něčím otravujou!
„Soudružko, u vás v podniku se neklepe?“
Ale Nováková si dál mlela svou: „Nic tady nefunguje, tohle je už třetí žárovka! A v noci furt něco škrábe. Určitě tu máte myši!“ oklepala se.
„Jen klid, soudružko. Jsou tu původní rozvody, takže elektrika trochu zlobí. Ale myši, ty tu nikdy nebyly!“  
Vytáhl z almary náhradní žárovku a vydal se po schodech za flanelovým přízrakem. Když míjel velký portrét v hale, připadalo mu, že továrník Prokop, původní majitel domu, na něho z obrazu mrknul!
Neměl jsem si dávat s Novákem toho panáka, pomyslel si. Na pokoji číslo jedna si nechal od Novákové svítit baterkou a žárovku vyměnil. Když zkusmo rozsvítil, její manžel, zavrtaný v továrníkově posteli, jen zabručel. Popřál Novákům dobrou noc a odporoučel se. 
   V celém domě bylo ticho. Správce se konečně propadal do slastné dřímoty, když najednou noční klid prořízl šílený výkřik. Vyběhl na chodbu, ale všude byla tma. Nouzová světla nesvítila. Popadl z police baterku a vyběhl po schodech k pokojům. Řev se ozýval z jedničky a v temné chodbě do sebe naráželi rekreanti v pyžamech. Ve dveřích postával bezradný pan Novák. Nováková, uprostřed pokoje s otevřenými ústy, už jen sípala.
„Maruš, no ták,“ oslovil ji manžel a poplácal flanel na rameni. „To byl jen sen.“
Správce posvítil Novákové do obličeje.
„B-b-b-byl tady, ukazovala na postel“ a zuby jí drkotaly. „A tady,“ Novákové se vrátil hlas. „Tady byly hodinky!“ vrhla se k nočnímu stolku a otvírala všechny šuplíky.
„Něco se vám zdálo, soudružko... Kdyby tu byl někdo cizí, psi venku by štěkali,“ uklidňoval Novákovou správce. „Teď nahodím pojistky a pak to venku zkontroluju. A vy si jděte lehnout.“
„Já teď spát už nedokážu!“
Převrátila noční stolek vzhůru nohama.
„Franto, kde mám ty hodinky? Moje Primky! Byly tady, na stolku! Někdo je vzal! Tohle je dům hrůzy!“ vřískala.
„No tak, Maruš, někam ti zapadly, ráno je najdeme,“ mírnil ženu Novák.
Správce si povzdechl a šel na ty pojistky. Pak odemknul hlavní dveře a zahvízdl do tmy na psi. „Hodní kluci,“ poplácal je po hlavách. „Hlídejte!“
Když vzal za kliku svého bytu, všimnul si, že v hale pořád svítí velký lustr. Vešel prosklenými dveřmi a jeho pohled zalétl nad krb. Na tom portrétu továrníka Prokopa mu něco neštymovalo. Něco bylo jinak.
Vrtalo mu to hlavou i ve chvíli, kdy si přetahoval peřinu přes hlavu. Zavřel oči a najednou mu to došlo. Vyskočil a hnal se zpátky do haly. Rozsvítil, k portrétu si přitáhl židli, ale málem z ní sletěl. Jasně totiž uviděl, co je jinak. Továrník Prokop, pán Štířího dolu, se na obraze nonšalantně opíral o vysoké křeslo a na jeho zápěstí se namísto historických zlatých stopek blýskaly stříbrné Primky.

Žádné komentáře:

Okomentovat