25. listopadu 2019

Hádejte, kočky, co jsem měla k obědu - napsal Jiří Hlaváček

Zzz, zzz, zzz, zzz, nůž jezdí na ocílce. Probudil mě, trochu se zlobím, protože to může být planý poplach.
ON brousí nůž, ale to nic neznamená. Ani jedno oko neotevřu, ani se nepohnu. Kolikrát už jsem běžela do kuchyně zbytečně, když ON pak tím nabroušeným nožem krájel, s prominutím, cibuli.
Ale POZOR! Teď vrzla lednice, zapraskala plastová miska, krrrrr, utrhnul fólii.
No tak, co bude dál?
Plesk, něco měkce dopadlo na prkénko. Ťuk, ťuk, nůž pravidelně tepe do dřeva. No a teď! Můj nos něco zvětřil! V mžiku jsem na nohou, hop na zem a šup do kuchyně. Je to pravda! Můj čumák už je plný té božské vůně! ON krájí kousky, odkrajuje a vykrajuje. Trvá mu to strašně dlouho.

Natáhnu se packami až na kuchyňský stůl, šátrám, pomohla bych, hlavně ať na mně nezapomene! Mňauuuu! Slyšíš, ty pomalý šneku! Jak mi kručí v břiše! Jak se mi sbíhají sliny. Nejde to vydržet, musíš se s tím tak babrat?
Konečně drží prkénko v ruce, otáčí se, bezpochyby vykročil k mé misce. Vůně se za ním táhne jako rajský oblak. Skáču přes nábytek jako tajfun, packy mi kloužou po podlaze, nevybrala jsem zatáčku, buch do dveří!
„Tady máš, mrcho!“ 
Čerstvá krev voní úžasně, už mám první kousek na jazýčku, měkoučké je to, dobroučké, mhm! Kočky, dneska byla játra!

Žádné komentáře:

Okomentovat