29. října 2019

Vražedkyně – napsal Karel Kupka

„Už to nevydržím! Musím ho zabít. Ale jak? Opakuje se to každou noc, když se napije. To je k nevydržení. Ty jeho zvuky se opakují naprosto nepravidelně. Jen co na chvilku zaberu, tak to začne nanovo. Už jsem se rozhodla. Zabiju jej! Ale co ta krev? Nesnáším pohled na ni. Možná, že existuje nějaký způsob, kterým by se jej zbavila. Třeba jed, kterým bych jej mohla zabít. Co blbnu, on není krysa, která sežere všechno... Jedině, že by byl v nějakém spreji, který bych na něj v noci nastříkala. To je blbost. Toho bych se mohla nadýchat i já. Nakonec to risknu. Třeba té krve nebude tolik, a i ze zdi půjde odstranit, nebo ji přemaluju. To asi bude nejlepší!“
„Nad čím uvažuješ, zlato?“ uslyšela manželův hlas za zády.
„Rozhodla jsem se, že budu zabíjet!“ odpověděla pevně a podívala se manželovi přímo do očí.
Z jejího pohledu a výrazu ve tváři bylo jisté, že to myslí vážně. Manžel vyděšeně sledoval nůž v její ruce a podvědomě udělal krok vzad. Z jejích očí sršely blesky, a kdyby mohly zapalovat, tak by celý barák lehl popelem.
 „Myslím, že to není dobrý nápad,“ snažil se uklidnit svoji manželku a poodešel k otevřenému oknu. „Podívej se. Vždyť všechno se dá vyřešit bez zbytečných emocí a násilí. Koupíme do okna síťku a žádný komár už sem nevletí.“

Poučení: Neřešit v životě důsledky veškerých problémů, ale jejich příčinu!

Žádné komentáře:

Okomentovat