22. října 2019

Šabat nešabat v Judské poušti - napsala Marie Pavlů


Tři terénní Toyoty poskakují po kamenech na cestě Judskou pouští a víří za sebou prach. Na obzoru vidíme pomalu zapadající slunce a kolem sebe… kamení a písek.


Cestujeme po Izraeli a právě se chystáme oslavit se svými místními přáteli šabat v poušti.
No, šabat… představujete-li si slavnostní, upjatou večeři s modlitbami, musím vás vyvést z omylu.

V tomto případě jde spíše o společenské setkání s prvky židovského svátku, protože naši přátelé jsou dost sekulární a z pravidel své víry si vybírají taková, která jim vyhovují, neomezují je a považují je za správná. Páteční večeři berou jako rodinné setkání se spoustou dobrého jídla a pití, jako příležitost posedět dlouho do noci, povídat si, zpívat a třeba tančit, a nerozpakují se nad tím, co je dovoleno jíst a pít.
Jsou-li však naši přátelé nedokonalí, pokud jde o dodržování náboženských pravidel, o to více si dávají záležet na přípravě tohoto večera, jako ostatně většina židovských domácností. Když dorazíme na místo, kde se utáboříme, nestačím se divit, co všechno vytahují ze svých vozů: skládací stoly a židle, velký gril, porcelánové nádobí a skleničky, nespočet mís se zeleninou, humusem, tahini, čerstvě upečené chlebové placky a naložené maso připravené na gril, a samozřejmě víno. Vše rozprostřeme na stoly, které se prohýbají pod tou náloží dobrot, a každý si bude nabírat podle chuti.
Než zapadne slunce, stihneme ještě postavit stany, zapálit gril a hodování může začít.
Na dokreslení svých předešlých slov dostávám na talíř jako první vepřovou krkovici s veselou poznámkou sympatického chlapíka, jemuž nikdo neřekne jinak, než Turji: „To jí nedávejte, vždyť je to židovka.“ (Dobře ví, že nejsem, ale měla jsem židovského dědečka.) Rozplývám se nad chutí vyzrálého avokáda, masitých lilků a domácích rajčat, která mají opravdu chuť jako z ráje (a kde jinde by tak měla chutnat), nad exotickou vůní koriandru, rozmarýnu a dalších bylinek, a nad skvělým domácím chlebem, krásně očouzeným na grilu. Na naše malé tábořiště pomalu padá tma, ale veselý hovor s výbuchy smíchu pokračují dlouho do noci, dokud nás nezažene do stanů náhlý a pěkně vlezlý chlad.
Když nám přátelé nabídli strávit večer a noc v poušti, tvrdili: „Nikde jinde neuvidíš tolik hvězd, neuslyšíš tolik zvuků a neucítíš tolik vůní, jako právě v poušti.“ Moc se mi to nezdálo, ale ráda jsem se nechala překvapit. Je fakt, že záplava hvězd na obloze je neskutečná, tma je černočerná a ze zvuků divokých zvířat jde trochu strach. Žijí zde damani (něco jako pořádně vykrmený králík), kozorožci, vlci, ale v odlehlých oblastech prý i levharti. Ale spíš než zvuky mě nadchlo to naprosté ticho, které nastalo, když jsme si vlezli do spacáků a všude se rozhostil klid a mír. Je pravda, že používat v Izraeli spojení klid a mír je trochu černý humor, ale ten je zde možná potřeba víc než jinde.




















































































Původní verze


Šabat v Judské poušti

























































































































Tři terénní Toyoty poskakují po kamenech na cestě Judskou pouští a víří za sebou prach. Na obzoru vidíme pomalu zapadající slunce a kolem sebe… kamení a písek. Ten bychom měli pravděpodobně i všude po těle, kdybychom neseděli v autě. Však se dočkáme, a nebude to dlouho trvat. Cestujeme po Izraeli a právě se chystáme oslavit se svými místními přáteli šabat v poušti.

No, šabat… představujete-li si slavnostní, upjatou večeři s modlitbami, musím vás vyvést z omylu. V tomto případě jde spíše o společenské setkání s prvky židovského svátku, protože naši přátelé jsou dost sekulární a z pravidel své víry si vybírají taková, která jim dle vlastních slov vyhovují, neomezují je a považují je za správná. Páteční večeři berou jako rodinné setkání se spoustou dobrého jídla a pití, jako příležitost posedět dlouho do noci, povídat si, zpívat a třeba tančit, a nerozpakují se nad tím, co je dovoleno jíst a pít. Moc se mi ten přístup líbí, protože striktní dodržování přísných pravidel podle mě člověka ochuzuje o spoustu zážitků s jinými kulturami, jídlem počínaje a otevřenou debatou a humorem konče.
Jsou-li však naši izraelští přátelé nedokonalí, pokud jde o dodržování náboženských pravidel, o to více si dávají záležet na přípravě tohoto večera, jako ostatně většina židovských domácností. Když dorazíme na místo, kde se utáboříme, nestačím se divit, co všechno vytahují ze svých vozů: skládací stoly a židle, velký gril, porcelánové nádobí a skleničky, nespočet mís se zeleninou, humusem, tahini, čerstvě upečené chlebové placky a naložené maso připravené na gril, a samozřejmě víno. Hostina, kdy se dají na stůl různé pokrmy a každý si bere podle chuti, je pro nás netradiční, zároveň je to velmi vítaná změna.
Než zapadne slunce, stihneme vše připravit na večeři a postavit stany, a hodování může začít. Na dokreslení mých slov dostávám na talíř jako první vepřovou krkovici s veselou poznámkou sympatického chlapíka, jemuž nikdo neřekne jinak, než Turji: „to jí nedávejte, vždyť je to židovka“ (nejsem, ale měla jsem židovského dědečka, o čemž jsem mu už říkala). Rozplývám se nad chutí avokáda a domácích rajčat, která mají opravdu chuť jako z ráje (a kde jinde by tak měla chutnat), nad exotickou vůní koriandru, rozmarýnu a dalších bylinek, a nad skvělým domácím chlebem, krásně očouzeným na grilu. Na naše malé tábořiště pomalu padá tma, ale veselý hovor s výbuchy smíchu pokračují dlouho do noci, dokud nás nezažene do stanů náhlý a pěkně vlezlý chlad.
Když nám přátelé nabídli strávit večer a noc v poušti, tvrdili, že nikde jinde prý člověk neuvidí tolik hvězd, neuslyší tolik zvuků a neucítí tolik vůní, jako právě v poušti. Ta informace nezněla úplně pravděpodobně, ale ráda jsem se nechala překvapit. Je pravda, že záplava hvězd na obloze je neskutečná, tma je černočerná a ze zvuků divokých zvířat jde trochu strach. Žijí zde damani (něco jako pořádně vykrmený králík), kozorožci, vlci, ale v odlehlých oblastech prý i levharti. Ale spíš než zvuky mě nadchlo to naprosté ticho, které nastalo, když jsme si vlezli do spacáků a všude nastal klid a mír. Je pravda, že používat v Izraeli spojení klid a mír je trochu černý humor, ale ten je zde možná potřeba víc než jinde.

Žádné komentáře:

Okomentovat