15. října 2019

Jizva - napsala Yakeen

„To je teda šlic,“ ozval se masér. „To byl úraz, nebo operace?“
Martin hned neodpověděl. Ale okamžitě ví, o čem je řeč. O té jizvě na zádech. V hlavě se mu rozběhne několik známých filmů.
Ten první je černobílý. Starý. Trochu roztřesený.
Na place před domem stojí řada aut. Píše se rok 1969. Jedno z těch aut je Varšava. Polská „Amerika“. Elegantní tvary, spousta chromu a vpředu vystouplý nos kapoty.
Blýskavý nárazník, maska a lemy světel zlákaly batole. Byl květen a malému Martinovi byl rok. Zrovna začal objevovat transportní výhody vzpřímené chůze.
V nové dovednosti byl dost nejistý, ale rychlost, s jakou se daly dostihnout všechny ty vzrušující věci kolem, za tu trochu vratkého nebezpečí stála.
Rozbíhá se tedy ze dveří domu a běží, běží, běží. Potácivý běh prudce brzdí před autem. To ho malinko rozkývává, takže se zhoupne a nalehne dopředu na chladivý chrom nárazníku. Takhle v předklonu se alespoň dá ta blyštivá hmota lépe ochutnat.
Olizuje chrom. Mírně kyselou chuť kovu přebíjí jeho hladkost. Jak hladkost objevuje, slintá. Naklání se víc a víc k nárazníku, až si kleká. Olizování je teď mnohem pohodlnější. V kleče objevuje vůně. Olej, benzín. Samozřejmě, že nezná tyhle pojmy. Ale pachy zná. Z tátových montérek. Opouští oslintaný nárazník a po čtyřech pohodlně zalézá pod rozložitý automobil. Udělá ještě pár pohybů vpřed a rukama šlápne do olejové skvrny. Neohrabaně testuje mazlavost palce o prsty. Oleje klouže. Lízne si. Fuj. Ale klouzání prstů ho na chvíli zaujme. Dál pod autem roste kousek trávy. Drn. Přeleze k němu. Stébla trávy kloužou v prstech. Nedají se utrhnout. Zkouší to znovu a znovu.
„Martínku, kdepak jsi?“ ozve se od domu znepokojený hlas mámy.
Martin zvedne hlavu. Je na samostatné výpravě už strááášně dlouho. Možná, že je čas nechat se chytit, zvednout a obejmout.
Popoleze ještě kousek. Zapomíná, že je pod autem, a chce se zvednout, aby za mámou doběhl.
Svět se změní v agónii bolesti. Rezavý špičatý plech se mu zarývá do zad. Martin spustí strašný křik. Prodírá se dopředu, ale tím se to jen zhoršuje. Plech nemilosrdně trhá kůži zad. Martin křičí a křičí.
V minutě u něj klečí máma. Lehá si na břicho a snaží se ho vytáhnout. Brzy zjistí, že je Martin zaseknutý pod autem.
I ona ze všech sil křičí. Volá svého muže. Volá spásu: „Tomáši!“
Přibíhá mohutný chlap v montérkách. Lehá si vedle své ženy a ve vteřině rozumí situaci.
Stoupá si za auto. Chytá nárazník. Karoserie se zvedá z per a pak se nadzvedne i podvozek. Na pár vteřin se rezavý spár vynoří z Martinových zad a máma ho vytahuje.
Je líbán, objímán, konejšen. Je zachráněn, je spasen.
Aby ho osvobodil, táta zvednul obrovské auto.
Takhle si tu historku mnoho let představoval. Takhle snil o tátovi, když mu chyběl.

Nový film:
Máma Martina koupe v plechové vaničce v malém domku, kam se přestěhovali, ale už bez táty. Pořád si to nechává vyprávět. „A fakt to auto pak už nikdo nezvednul?“ chce vždycky vědět.
„Jo, chlapy mu to nevěřili. Zkoušeli to, ale nikomu se to nepovedlo,“ trpělivě opakuje máma.
„Tvůj táta tam stál, dělal haura a říkal: Taky byste to zvedli, kdyby jste tam měli kluka.“
Martin si ho vždycky představuje jak je pyšný a jak je lepší, jak je silnější, než všichni ostatní tátové.
A z téhle historky bral sílu a možná, že o tom ani nevěděl. Bral z ní sílu, když si sám sobě drásal duši jako rezavým spárem. Když hledal, kde všude není jeho místo, a když hledal cestu zpět.

A další film, ten už je v barvě:
Martin sedí na jedné z židlí terapeutické skupiny a zrovna dovyprávěl příběh o zvednutém autě. Holka naproti má vlhké oči. Pár chlapů kouká do země. Všichni jsou ticho. Terapeut si udělal poznámku. Jen Hádavec, co sedí po pravé straně vybuchne: „No to je pěkná sračka. Co to meleš za hovadiny. Tomu nevěřím. Pch. Sám zvednul auto. Fotřík. Jo, hovno. To si vymyslela tvoje máma, nebo ty, vole.“
Na tohle reagují všichni. Hlučně a naráz. Terapeut zasahuje: „Mluvíme jeden po druhým. Zdeno, ty jsi byla, myslím, první.“
Zdenka brání Martina. „Hele, když ty jsi z děcáku, to ještě neznamená, že tátové nejsou,“ osopí se na Hádavce. Další se k ní přidávají.
Hádavec se jen tak nedá: „Tak se fotra zeptej, když už se sním vídáš. To by si pamatoval, jestli se to stalo. Budeš vědět hned, jak to bylo.“
Laskavý starší chlápek co sedí nalevo od Martina, mu pokládá ruku na koleno:
„Hele, ta historka je dokonalá, brácho. Nech si ji takovou, jaká je.“

Další film, ten je bolestivě ostrý:
Martin je v nemocnici. Drží tátu za ruku. Je po mrtvici, už na nic neodpoví. A Martin se na nic neptá.
„Díky táto,“ šeptne. Na rozloučenou a za všechno.

V masérně uběhlo zatím jen pár vteřin.
Pak se ozval Martinův hlas:
„Byla to jen roztržená kůže. Historka z dětství.“

Žádné komentáře:

Okomentovat