Pokud bych nevěděl, že už je skoro čtyřicet let na pravdě boží, vsadil bych se, že ta ježibaba ve špitální recepci,
která na mě právě teď vysílá zlostné paprsky své neomezené důležitosti, je Darja Hajská. Skutečně! Naprosto
neuvěřitelná podoba.„Tam se nesmí!“ vyštěkla na mě a namířila svůj tučný ukazovák na rudobílou ceduli: „Neumíte číst?!“
„Vím a umím, dobrá vílo. Jdu na ípéčko za doktorem Vorlem a mám to tam domluvený,“ opáčím smířlivě.
Na jednotce intenzivní péče už na mě pan MUDr. Vorel čeká rozvalený na křesle v útulném lékařském pokoji provoněném čerstvě uvařenou kávou. Netváří se nadšeně, ale ani vyloženě nepřátelsky.
„Máme je tady oba dva. Jestli chcete, půjdeme tam hned,“ míří rovnou k věci.
„Díky. To mi vyhovuje. A můžu mluvit s oběma?“ ptám se, i když tuším, že s Kratochvílem to bude problém.
„Vy, advokáti, jste vážně úžasný. Myslíte, že stojím o průser? Ten váš Málek je v umělým spánku a na toho Kratochvíla mám zákaz. Přece znáte lékařský tajemství. Nebo ne?!“
Pokouším se ho trochu uklidnit starou fintou: „Největším tajemstvím je identifikace toho, kdo prozradil to největší tajemství...“
Zahlédl jsem náznak úsměvu, ale nejspíš to tak úplně nezabralo. Klídek! Trpělivost sice přináší někdy růže, ale vždycky informace.
„Přivezli je v jednom autě. Byl to fofr. Jsou na tom oba dost špatně,“ sděluje stroze. „Máte tady tu plnou moc?“
„Jasně.“
Předkládám plnou moc, kterou mi podepsala maminka jeho nedobrovolně a „uměle“ spícího pacienta, a vysvětluju, že v trestní věci může blízká osoba najmout obhájce i zletilému.
„Jak je na tom ten Kratochvíl?“
„Ále doktore, víte dobře, že vám to nesmím říct. Tak co to na mě zkoušíte?!“ říká a rádoby přísně pomrkává.
„Myslím, že smíte,“ naléhám vytrvale.
„Málek má být obviněn z pokusu vraždy toho Kratochvíla a já ho pak budu obhajovat. Asi bych měl vědět, jak to vypadá s obětí mýho klienta. Co vy na to, doktore?“ hypnotizuju ho očima a on provádí se zjevným uspokojením statečně totéž.
„Tak dobrá. Tam, kde mu ten váš milej Málek prořízl průdušnici rezavým nožem, má tracheostomickou kanylu. Stačí?“ významně zvedá obočí a čeká, co na to já – v koutě načapaný a ke zdi přitlačený zoufalec – odpovím.
„Nestačí. Říznout někoho do krku přece můžu z mnoha důvodů. Viděl to vůbec někdo?“ tlačím tentokrát já.
„Celá ulice! A k tomu ti dva měšťáci, co toho vašeho Málka sejmuli. Je vám ale doufám jasný, že oni kategoricky odpřísáhnou jedině to, že chtěl Málek Kratochvíla podříznout jako sele,“ mudruje Vorel.
„Zajisté, ctihodnosti,“ kontruju ironicky. „Radši mi řekněte, kdo je přivezl.“
„Doktorka Skálová, ale ta je teď na výjezdu...moment...támhle ji vidím! Maruško, můžeš na chvíli?“
Ani vlídná červenožlutá kombinéza neuměla kamuflovat vojensky ráznou ladnost doktorky Skálové, s níž svoji vysokou pevnou figuru dopravila po odporném šedozeleném bolševickém retrolinu do naší blízkosti a vyjekla na nás: „Tak vo co kráčí, chlapci?“
„Tady doktor Zatloukal zastupuje toho Málka. Chce vědět, jak to bylo s Kratochvílem a s těma měšťákama.“
„To je tak, soudruzi, když náš Velký bratr bere na důležitý fleky každýho BSCHD. Jasný?“ praví sarkasticky.
„Co je BSCHD?“ ptá se přihlouple očividně zmatený Vorel.
„Ale to jsou přece všichni ti nám i Písmu svatému dobře známí blahoslavení chudí duchem, kolego! Kapíšto?“ zabručí Skálová a zívá, aniž by si dala ruku před pusu.
„Tak, co se vlastně stalo? Viděla jste to? Víte něco určitého?“ nekompromisně a neodbytně útočím na Skálovou.
„Slibte mi, že nepudu k soudu, a povím všechno...“ praví Skálová se šibalským úšklebkem.
„Slíbím. Ale až podle toho, co mi řeknete vy a teď. Hned! Připadá vám to fér?“
„Jo, tak to jo! Takže... Lidi jsou dost lhostejný, a tak viděli až to, že Málek mlátil Kratochvíla pěstmi do zad. Asi šestkrát. Pak ho obouruč zezadu čapnul a několikrát s ním smýkal nahoru a dolů. Nakonec ho povalil na zem, zaklekl mu kolenama ruce a levačkou mu za vlasy přitiskl hlavu k chodníku. Vyndal z kapsy nůž a snažil se ho říznout nebo bodnout do krku. To už na něj ale vlítli dva městský policajti, co se předtím ležérně blížili z druhý strany ulice a doteď to měli za běžnou potyčku. Chtěli ho z Kratochvíla sundat, ale Málek se držel zuby nehty. Tak do něj začali kopat a mydlit ho pendrekama. Ty lidi, co to sledovali, tvrdili, že se Málek nedal a přestal se bránit až přesně ve chvíli, kdy se mu podařilo Kratochvíla říznout. To už měl ale hlavu na kaši... No debilové!“
„Jak to myslíte?“ ptám se ve zřejmé předtuše.
„Tak váženej milej doktůrku! Není vůbec žádná vo tom, že měl Kratochvíl zástavu dechu. Málek mu provedl perfektní Heimlichův manévr. Ten mu nepomohl a Málek mu pak, přes odpor těch idiotů, zachránil život tou nouzovou tracheotomií.“
Jsem v šoku. Brutálně mě ničí obehraná trýznivá zkušenost. Pro dobrotu – na žebrotu!
„A jak to vypadá s Málkem?“ ptám se skoro vyděšeně.
„Moc bych se divila, kdyby to přežil!“
