3. září 2019

Paragán - napsala Nataša Richterová

Dusila se. Bojovala o každý nádech. Vší silou se snažila zbavit rukou, které jí svíraly hrdlo. Zarývala do nich nehty a pokoušela se křičet: „Ne! Ne!“
Cítila, že nepřítel je silnější. Všimla si uniformy. Podivná barva, napadlo ji vteřinu před tím, než se vzdala. „Ne!“
S výkřikem se posadila na posteli a otevřela oči. Sáhla si na krk. Byl celý upocený, ale jinak v pořádku. Budík ukazoval půl čtvrtou.
Byl to jen sen. Ale teď už asi neusnu, pomyslela si Adéla a zapnula rádio.
„První noc v novém bytě…“ nesl se ložnicí hlas Jany Kirschner. Ušklíbla se. První noc v jejím novém domě skončila noční můrou.
Dva roky byla vdovou a ve starém vinohradském bytě na ni už všechno padalo. Potkávala svého Zdeňka v každém pokoji.
Viděla ho u stolu popíjet kafe s novinami rozloženými přes snídani. Cítila, jak se zhoupla matrace manželské postele, když si šel pozdě v noci lehnout.
Už neplakala. Suché oči pálily, ale slzy ne a ne se spustit. Nezbyla jí ani jediná. Na tohle nezabíraly žádné léky. Potřebovala změnu. Hlavně vypadnout z toho bytu. Potřebovala klid a kousíček přírody.
Malý domek v zapadlé uličce na okraji Prahy ji okouzlil. Patřila k němu také obrovská zahrada. Tedy spíš neprostupná džungle, kde vládly popínavé rostliny, které se ovíjely kolem starých stromů. Ale s tím si poradí zahradní architekt. Stromy se vykácí a půjde sem víc světla.
Budík ukazoval půl pátou.
Teď už nemá cenu usínat. Vypnula rádio a vstala.
Při čištění zubů zahlédla svůj odraz v zrcadle. Temné kruhy pod očima už ji nepřekvapovaly. Patřily k ní od Zdeňkovy smrti, ať už v noci spala nebo ne. Najednou vyprskla pěnu z pasty a kartáček jí vypadl z ruky. Nevěřícně přejížděla prstem po fialových skvrnách na krku…

Adéla bydlela ve svém novém domově už tři měsíce a děsivé sny, ve kterých jí kdosi škrtí, se stále vracely. Tvář plná vzteku se nad ní v noci skláněla, něco na ni křičela a ona se pak budila zpocená a vyděšená.
Psychiatr tvrdil, že je to normální. Prý prožívá ve svém životě změnu a strach, který v ní tato změna vyvolává a personifikuje se do postavy škrtícího vojáka. Fialové skvrny na krku odmával s tím, že si je způsobila ve spánku sama, a přidal jí další prášek.
„Jenže proč se mi nikdy nezdá něco hezkého? Třeba o Zdeňkovi?“ zeptala se doktora už mezi dveřmi. Dobře věděla, jak dětinsky to zní.

Kamarádka Bětka měla na věc svůj názor.
„To je typický přivtělený duch!“ prohlásila s jistotou, když vyslechla Adélčiny trable. „Zjisti si, kdo v domě bydlel před tebou a jestli tam někdo nezemřel. Nechápu, že jsi po tomhle vůbec nepátrala! Začala bych se sousedy.“ Zalovila v kabelce a strčila Adéle do ruky tuhou kartičku. Paní Elvíra Wing – převaděčka duší, stálo na vizitce.
„Pomohla mi, když zemřela maminka,“ pokračovala polohlasem.
„Bětu, já na tohle moc nevěřím… “ zapochybovala Adéla.
„Co nejdřív jí zavolej, Aduš. Přece tě ten duch nemůže pořád terorizovat.“
Bylo na čase poznat sousedy. Nejprve zašla za nejstarší obyvatelkou v ulici. Paní Koníčková byla starousedlík a na Bohouška, svého souseda, vzpomínala ráda.
„Jó Bohoušek, to byl fešák! Holky z celé čtvrti se mohly zbláznit, když se vrátil z Anglie,“ usmívala se a nalévala Adéle kávu.
„Byl v Anglii?“ podivila se.
„Jo, jo, za války. Víte, byl u parašutistů. Jen ten jejich výsadek nakonec odvolali kvůli počasí, nebo kvůli tomu, že Američani už byli v Plzni? To nevím. Já byla tenkrát malá žába, o takové on se nezajímal.“
„Bydlel tady už před válkou?“
„Jo, jo. Bydlel tu s maminkou. Pak si vzal nějakou Evu z Pardubic... nebo z Hradce byla? To už nevím. Eva byla moc hodná ženská. Věčně s rukama od hlíny. Oba dva tu zahradu milovali. A těch třešní, co měli každý rok! Rozdávali sousedům a celá ulice pak voněla bublaninou. Škoda zahrady! Když Eva zemřela, Bohoušek ji nechal úplně zpustnout. Stal se z něj starej morous.“
„A pamatujete si, jak Bohoušek zemřel?“
Tohle potřebovala nutně vědět.
„Jo, to byla tenkrát velká hrůza! Našla ho pošťačka. Je to pět let. Nebo šest? To přesně nevím.“
„Kde? Kde ho našla?“ zděsila se Adéla.
„Visel. Na té staré třešni...“
Paní Koníčková se pokřižovala a smutně se na Adélu zadívala: „To vám v realitách asi neříkali, co? No jo, dlouho ten dům nemohli prodat.“
Adéle naskočila husí kůže po celém těle.
„Paní Koníčková, nemáte náhodou nějakou jeho fotku?“ zeptala se přiškrceným hlasem.
„Ale to víte, že mám! Můj tatík byl náruživý fotograf. Kdybyste chtěla, mám i fotky, jak to tady v ulici vypadalo po válce. Hnedle vám najdu vašeho Bohouška.“
Paní Koníčková z kredence vytáhla krabici a rozložila na stůl několik zažloutlých fotografií. Pak zapíchla kostnatý prst do jedné z nich.
„Tady to, to je moje maminka, to dítě jsem já a to je naše stará náves. To už není pravda! Spousta lidi se odtud odstěhovala… Á tady ten, v uniformě, to je Bohoušek,“ poklepala na postavu paní Koníčková. „Půjčím vám lupu, abyste se mohla podívat, jakej to byl štramák.“
Adéla lupu nepotřebovala, tuhle tvář znala.

Elvíra Wing, převaděčka duší, procházela ložnicí. V jedné ruce virguli a ve druhé vonnou tyčinku.
„Nic tady necítím,“ oznamovala Adéle a přešla do další místnosti.
„To není možné, útoky se odehrávají vždycky v ložnici.“
„Uvnitř není. Zkusím to venku.“
Elvíra vešla do džungle zahrady, která jakoby se před ní rozestoupila. Adéla šla potichu za ní a teprve teď si všimla, že třešně, které chtěla nechat pokácet, kvetou. Paní Elvíra kroužila virgulí, najednou se celá roztřásla a vykřikla: „Nedotýkej se mých stromů!“
Změněným hlasem opakovala stále dokola: „Nedotýkej se mých stromů!“
Adéla ztuhla, neschopná pohybu. Mrazilo ji po celém těle. Tuhle větu slýchala ve svých snech! Po chvíli se Elvíra se uklidnila.
„Tak je to jasné. Máte tady strážce zahrady. Vzkazuje vám, že ji nesmíte zničit. Zkusím ho odvést na věčnost, ale myslím, že se vrátí. Je fixovaný na tohle místo, ne na vás,“ uzavřela paní Elvíra svou seanci. „Ale doporučuju vám nic moc tu neměnit,“ roztáhla ruce, jakoby zahradu objímala. „Má to své kouzlo tak, jak to je, ne?“
Když převaděčka odešla, posadila se Adéla pod třešeň. Opřela se o rozpraskaný kmen a zaposlouchala se do včelího hukotu v koruně.
„Tak Bohoušku,“ povzdechla si nahlas. „Takhle to dál nejde. Musíme se nějak domluvit, my dva.“
Mluvila dlouho. Vyříkala Bohouškovi vše.
Vše o tom, co po smrti manžela nedokázala nikomu svěřit.
Vše o samotě, bezmoci, vzteku na Zdeňka, že jí tu nechal samotnou.
Vše o strachu a černočerné tmě.
Vše o naději, s jakou se upínala k novému domovu. A plakala. Konečně zase mohla plakat! Když osušila oči, pohladila kmen třešně. „Já tě nedám, holka, neboj se!“
Tu noc se Adéla na posteli neklidně převalovala a rukama i nohama objímala peřinu. Na svém těle opět cítila doteky. „Ano!“ vydechla a otevřela oči.
Pohlédla na budík. Hodina mezi psem a vlkem. Znovu oči zavřela a chtěla si ten sen nechat dozdát. Protože ruce, které hladily její tělo, byly tentokrát pozorné a něžné.

Žádné komentáře:

Okomentovat