Mám báječný nápad – překvapím manžela a syna na chalupě o den dříve. Známou cestu autobusem mi zatrhly babičky slovy: „Holka, ve svém věku bys mohla drcáním potratit. Vlakem to máš pohodlnější a jen se dvěma přestupy, v Březnici je první.“Vyrážím osobákem z nádraží Smíchov, mimo bříška s miminkem vleču spakovaný pekáč povidlových buchet.
Ve vlaku se zapovídám s dědouškem, kam jedeme, proč a tak vůbec. A za chvíli dědeček: „Děvenko, už je Březnice, vystupujte.“
Vystoupím a hledám lokálku. Tu nevidím, zato na nádražní budově je nápis Tuchlovice, žádná Březnice.
Tak co teď? Klepu na dveře kanceláře výpravčího. Ven vyjde chlap v nádražácké uniformě. Ptám se, kdy jede další vlak do Březnice a on: „Zítra ráno v 9 hodin.“
„To snad není možné, já jsem omylem vystoupila dřív a potřebuju stihnout v Březnici lokálku do Rožmitálu.“
A on: „Paninko, jak jsem říkal, vlak jede až zítra.“ A odejde.
Tehdy mobily neexistovaly. Co teď, budu spát v čekárně?
Nikdo mne na chalupě nečeká, jedu o den dříve jako „překvapení“.
A tu nádražák vyjde z kanceláře a povídá: Pojďte se mnou, já vás hodím do Březnice autem.“ Nasednu, muž zabouchne dveře u spolujezdce a praví, zevnitř to nejde otevřít. Vyjeli jsme a já se ptám, nemůžete mi hodit do Rožmitálu? Nemůžu. Paninko, právě oslavujeme svatbu kolegy, já jsem pil a tak nemůžu jet tam, kde mne esenbáci neznají. Připadá mi, že auto hopsá, jede dost rychle po úzké silnici. Začínám se bát, abych nepotratila. Závěrem skáčeme přes koleje na nádraží v Březnici přímo k lokálce. Nádražák si žádné peníze nevezme, já mu moc děkuji a strčím mu pár buchet s povidly.
V Rožmitálu se rozhlížím po nádraží, je malé a hezké. Autobus do Skelné má jet až za hodinu, tak mám dost času najít zastávku autobusu. Nevidím.
Průvodčí z vlaku se chystá odejít z nádraží, tak se ho ptám, kde najdu zastávku autobusu nebo autobusové nádraží. Do toho začíná pršet, deštník nemám.
Průvodčí se podívá na mne, na bříško s miminkem a praví: „Ženská, můžete mi říct, co to vyvádíte ve vašem stavu? Blbě vystoupíte, vydáte se na cestu a pořádně nevíte kudy máte jet?“
„Jedu takto prvně, dříve jsem jezdila autobusem. Babičky měly strach, abych donosila miminko a tak mne poslaly vlakem.“
„Ženská co mám s vámi dělat? Pojďte se mnou, já vás tam hodím.“
Tak jdu, za rohem stojí černá dodávka, omšelý pohřební vůz – bývalý? Nasedáme a vyjíždíme. K mému údivu jedeme silnicí na Skelnou, ven z Rožmitálu. Ptám se, zda narazíme na zastávku autobusu. Průvodčí se zubí a říká: Paninko, já vás dovezu domů. Bůhví, na jaký autobus byste se dostala.“
„Tak děkuji, děkuji, děkuji“. Dobrý český člověk ještě žije. Tan pán mi vůbec nezná a pomáhá mi.
Přijíždíme k naší chalupě. Můj milý průvodčí mi zastavuje, peníze nechce a tak mu zase strčím pár povidlových buchet a moc děkuji.
Procházím brankou, syn volá: „Tatí, je tu mamka!“
A manžel: „Kde by se tu vzala, má přijet až zítra. Okolo jel jen pohřební vůz, nevím pro koho.“ Neviděl mě vystupovat.
Překvapení se mi povedlo jen díky dobrým českým lidem a ještě na kluky zbyly čtyři povidlové buchty.
Původní začátek:
Je čtvrtek poledne a vyrážím na nádraží Smíchov. Chci překvapit kluky (manžel a syn) na chalupě, obvykle za nimi jezdím až v pátek. Mimo bříška s miminkem vleču spakovaný pekáč povidlových buchet.
Vlakem jsem se vydala poprvé na rady babiček. Kdybych jela známou cestou autobusem asi 70 km, tak bych prý mohla potratit. Nejsem totiž už nejmladší matka. Vím, že musím z osobáku přestoupit v Březnici na lokálku, dojet do Rožmitálu a dál autobusem...
