18. srpna 2019

Tak si teda chčij - napsal Yakeen

"Yakeene, budeme muset jet někam jinam, tady je moc komárů!"
Už jsem skoro spal. Jen neochotně jsem se probouzel. Rozuměl jsem dobře, ale představa že budu muset vylézt ze spacáku a sedat znovu za volant se mně vůbec nezamlouvala. Snažil jsem se celou nepříjemnost oddálit tak, že jsem nejprve delší chvíli mlčel, a pak se přehnaně ospale zeptal, no spíš jsem to jen zamumlal:
"Co jsi říkala, zlatíčko?"
"Ticho! Já už spím."

Spokojeně jsem se zavrtal hloub do spacího pytle, ujistil se, že jsem dobře přikrytý tlustou dekou a pokračoval v usínání.
Ženu je potřeba především vyslechnout. Není nutné vždy něco dělat, a někdy se ani nic dělat nedá.
S počasím je to podobné. Již týden prší a teplota v Archandělsku klesla na šest stupňů. Prošli jsme v mírné formě všemi emocemi a teď již jen se zbytkovou ironií obloze říkáme:
"Tak si tedy chčij."
Ale postupně.
Posezení s partičkou Rusů na břehu řeky u bývalého gulagu Perm 36, bylo milé. Ze tří mužů se dva během první hodiny zlískali po vodce tak, že sotva stáli na nohou, ale Sergej a všechny ženy si s námi povídali až do půlnoci. Zajímavá byla tolerance k opilosti těch dvou chlapíků. Těsně před tím než úplně odpadli ve vzájemném objetí, hráli s dětmi hru, náročnou na motorickou koordinaci pohybu, a to jak při tom padali, bylo zdrojem zábavy pro všechny.
Sergej již 26 let prodává boty, které dováží s Polska. Je pyšný na syna, který studuje architekturu a teď je na povinné vojně. Škola to je placená. Podnikání je v Rusku složité, daně vysoké a sociální zabezpečení minimální.
Sergej je v našem věku a ten večer byl moc hezký.
Politické vězení, druhý den, hrozné. Tak nějak jsme to čekali, ale stejně. Jednotlivé příběhy jsou děsivé.
Žena, co vystřihla z fotky Stalina v novinách oči. 10 let. Chlapík, co napsal nevinnou básničku. 12 let. Parta, co napsala nesouhlasné stanovisko s okupací naší země v roce 68. 8, 10 a 12 let. A tak dál a tak dál. Gulag od roku 46 do roku 87 zničil tisíce životů.
Vše nám vyprávěl a koncentrákem nás provázel další Sergej. Na Ural se dostal s rodinou při jednom z mnohých přesunů národů, které komunisti spáchali. Z jedné Ukrajinské oblasti je prostě všechny odvezli, a jejich vesnici přidělili Rusům. Starší bratr popraven, mladší a táta vězněni.
Vypořádání se s touhle minulostí, je něco, co leží mezi Rusy a svobodou. Také to komplikuje pohled na ně. Jak by jste si připadali na návštěvě v Německu, kdyby se každá druhá ulice jmenovala po Hitlerovi, a sem tam na domě byl háknkrajc? V Rusku je Leninskája nejběžnější název ulice a rudé hvězdy jsou i na Rudém náměstí.
Na radu Sergeje jsme další den ráno jeli do Čerdyně. Západní, evropská část Uralu byla osídlována nejdříve, a Čerdyň je jedním z nejstarších měst. První zmínky jsou z patnáctého století.
Postup osídlování je vždycky stejný. Obchodní stanice a pak kostel. Domorodci si oblíbí zboží a přijmou pak víru.
Přesně takhle se to dělá dodnes.
No a potom jsme se pustili do Archandělska. Přes les.
Cesta začala přívozem a deštěm. Stáhli jsme si jednu doporučenou navigaci, přeptali se místních a vyrazili. První část cesty, 600 kilometrů do Syktyvkaru, nás vedla jen přes několik málo vesnic. Déšť z blátivých cest postupně dělal větší a větší dobrodružství.
Vzali jsme stopařku a ta nás pak pozvala k ní domů. V tapetami zmodernizované roubence, žije s dcerou, zetěm, jeho matkou a čtyřmi vnoučaty. Je v důchodu, ale pořád pracuje jako ostraha na pile. Její život je dokladem o pohybu lidí po SSSR. Pochází s Irkutska na Sibiři, dlouho žila v Almaty a posledních 23 let uprostřed lesů, v předhůří Uralu. Na každou stranu do další vesnice víc jak 100 kilometrů. Má kravku, čuníka a spoustu práce přes krátké léto. Šest měsíců v roce je přes metr sněhu.
Po třech dnech jsme se z lesů vynořili v Syktyvkaru, hlavním městě autonomní republiky Komi, celkem zbytečně umyli auto a nakoupili zásoby. Pršelo čím dál víc a na další cestu měly naše mapy a navigace různé názory.
Kolejnája nebo taky traktornája, je cesta ze dvou řad asi 70 centimetrových panelů, které jsou položeny do bláta nebo písku, na vzdálenost kol, pro traktory nebo náklaďáky. Pro osobáky to znamená, že musíte jet buď opatrně po obou panelových kolejích, nebo jen po jedné z nich a druhým kolem mimo. Když déšť vymele písek či hlínu z okolí panelů, a navíc rozdrobený beton obnaží armaturu, vznikne adrenalinová kombinace, která je pro místní denní realitou.
Možná třetina z tisíce kilometrů ze Sytkyvkaru do Archandělska vypadala takhle, zbytek bylo rozbředlé bláto nebo písek. Pořád pršelo. V druhé třetině cesty jsme se často museli ptát na cestu. Chátrající panelákové sídliště uprostřed lesa působilo depresivně a v neděli bylo těžké nejít někoho, kdo by znal cestu. Jediný možný informátor byl asi opilý a k neprobuzení. Ale pak jsme republiku Komi opustili a po další stovce kilometrů, v pěkné vesničce z roubenek, potkali dalšího Sergeje a ten nám nejen poradil, ale pozval nás i na čaj a domluvil otevření místního musea. V jednom z domečků ukazuje paní zachovalý interiér po jejích rodičích.
Pak ještě pět set kilometrů, jeden přívoz a jeden pontonový most a byli jsme v Archandělsku. Dvakrát jsme přespali v parku na nábřeží a viděli pěkné námořní muzeum a skanzen za městem. Pořád pršelo a nikde žádné popisky v angličtině.
V našem průvodci psali, že prý je v Archandělsku: lovely Jazz scene. No, klub byl zavřený. Našli jsme kancelář jakési cestovní agentury a snažili se doptat. Ochotná paní nemohla pochopit, co, proboha, děláme v létě v Archandělsku, ale asi hodinku telefonovala a snažila se nám pomoct. Nikde nic, a pořád pršelo. Šest stupňů.
Tak jsme dneska ráno odjeli. Nejprve k pobřeží Bílého moře v Severodvinsku. To je ještě o 50 km severněji, protože Archandělsk leží na jednom z ostrovů obrovské delty řeky Severní Dvina. Ve městě se vyrábí a opravují vojenské lodě a ponorky a je tam omezený přístup pro cizince. To jsme si přečetli až když jsme tam byli, ale prošlo to.
Na pobřeží, kde vál drsný severák a pršelo, jsme odebrali vzorek písku z pláže, pro naši kamarádku. Je to taková sběratelská rodina. To k jejímu tátovi jsme vezli Barču na začátku Expedice, do muzea krejčovství u Trenčína.
No a dnes spíme v bázi oddycha, to je v kempu, asi o tři sta kilometrů jižněji. Kemp je, jak jinak než uprostřed lesa, široko daleko nikdo, jen my a správce. Ale je tu sprcha a teplo. Bohužel nikdo, kdo by zatopil v bani.
Pořád prší. Ale víš co?
Tak si teda chčij. Je-li to vůle tvá.

http://yakovo.blog.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat