27. srpna 2019

Slib z války - napsala Simona Jedličková

Přece nebudu žárlit?! Co je to za nesmysl, přemítala jsem, ale nepříjemný pocit stále dotíral. Když jsem si snad po tisící přehrávala, jak můj přítel obejmul na konci psychoterapeutického semináře naši novou kamarádku Janu, sevřelo se mi celé nitro. Nerozuměla jsem sama sobě a hlavně svým bodavým pocitům, které se vyrojily jak útočící vosy. 
Napustila jsem si vanu, přilila levandulovou pěnu a zapálila svíčky. Udělám si relax a budu myslet na něco pozitivního. Slastně jsem se ponořila a vychutnávala si horkou vodu, pozorovala stoupající páru, ale nepomáhalo to. Stále mě stíhaly mučivé žárlivé myšlenky. Vždyť jsme se přece objali se všemi, tak co mi vadí?
Co jsme se na semináři regresní terapie naučili? Vše přijmout. Pokud něco nemůžeme změnit, je lepší to přijmout. Přijímám svoji žárlivost, přijímám své pocity, přijímám své nepříjemné pocity… opakovala jsem stále dokola a nořila jsem se hlouběji a hlouběji do svého podvědomí.

Z páry se najednou stal hustý dým, kolem duněla děla a vybuchovaly miny. Vidím sama sebe jako dospělého muže – vojáka. Krčím se s ostatními v zákopu v marastu bahna. Šrapnely a granáty nám práskají nad hlavami. Vedle mě se vystrašeně klepe kluk, kterému je stěží jednadvacet. Má hrůzu v očích a strach v každém centimetru těla obléknutém ve vojenském mundúru. Byl mu velký.
„To bude dobrý, přežili jsme horší!“ utěšuju ho a obejmu kolem ramen. Jsem už mazák. Viděl jsem tolik bolesti a smrti, viděl jsem umírat tolik kamarádů i nepřátel. Je válka. Tenkrát ještě nikdo netušil, že ji budou muset očíslovat jako první – světovou. Rozklepanýma rukama kluk vytahuje vojenskou knížku, otevře a políbí dvě fotografie – maminky a své milé. Dívám se na ně a uvědomuji si, že jsou mi obě ženy něčím povědomé.
„Nic se ti nestane, neboj, dám na tebe pozor!“ ujišťuju toho vyděšeného kluka, který si tu musí hrát na vojáky.
„Slibuju!“
A najednou se vše zastavilo. Skrčený pod náporem další salvy kulek sleduju, jak vojenská knížka i s fotografiemi klouže do bláta… a vedle mě dopadá tělo toho vojáčka, má oči otevřené úžasem. Vidím se, jak ho objímám, pláču a proklínám Boha. Vždyť byl ještě tak mladý a všechno měl před sebou. Cítím hnus z téhle prokleté války a tíží mě slib, který jsem mu dal a nesplnil.
Obraz se posunul a já teď stojím před jeho matkou. Musel jsem jí to říct sám. Povědět jí, že měla statečného syna. Žena mě poslouchá a drží za ruku dívku z fotografie. Obě pláčou. V skrytu duše se nenávidím za to, že jsem jejich chlapce neochránil.
Slzy mi stékají po tváři, voda ve vaně dávno vychladla. Poznávám ty osoby z minulého života – ten kluk je můj současný přítel, jeho tehdejší máma je i teď jeho maminkou a milovaná dívka je Janou ze semináře. I po sto letech je válka stále přítomná a ovlivňuje naše životy. Najednou vím, proč se pořád o svého přítele starám, proč ho ochraňuju a jednám s ním jak s dítětem. Mám o něj strach. Podvědomě cítím, že mu něco dlužím. Tíží mě nesplněný slib.
 
Když za rok otvírám facebook, vyskočí na mě svatební fotka mého bývalého přítele a Jany. Usmívám se. Můj dluh je splacen a jejich láska konečně došla naplnění.

Žádné komentáře:

Okomentovat