9. srpna 2019

Jak jsem si zamilovala skialp - napsala Eva Votavová

Foto: Eva Votavová
Sestupujeme ze Sněžky a na cestu vám svítí tisíce třpytivých hvězd. Děláme krok za krokem a spolu s ostatními členy noční výpravy vytváříme pouze jemný šustivý zvuk, tolik typický pro tulení pásy, které zdobí naše lyže. Měsíční světlo se odráží od sněhových polštářů zatěžkávajících větve a bílého koberce rozprostřeného na zemi všude kolem nás. Kouzelné ticho občas protne tajemný skřek, houkání sovy nebo jen obyčejné zafunění vlastního dechu. Přesně tenhle obraz vidím vždy, když zavřu oči a vzpomenu si na zimní Krkonoše…
 A právě tenhle prožitek zavinila úplně obyčejná zvědavost. Zvědavost, kterou jsme se s manželem Zdeňkem rozhodli ukojit poté, co jsme celou sezónu z lanovky sledovali ty drobné postavy pod námi, jak kráčí krok za krokem vzhůru k vrcholu, zatímco my si své zadky vozili na vyhřívaných sedačkách.
S Petrem, kamarádem z Krkonoš a zkušeným skialpinistou a partou stejně naladěných lidí vyrážíme do Velké Úpy. Vybaveni zapůjčenou fungl novou výbavou značky Dynafit poprvé naskakujeme do skialpových lyží. Přesně tak! Vypadáme jako ti týpci na sjezdovkách co jsou od hlavy až k patě ve značkové výbavě, ale neumí udělat jediný krok.
Začínáme na kraji sjezdovky. „Ty jo, tak tohle rukama neudřu“, kroutím hlavou s pohledem upřeným na prudký kopec před námi. Tep mám na maximu. Dělám první kroky. „Hustý!“ pásy drží každý můj krok bezpečně na místě. Jdu zlehka jako po schodech do prudkého kopce.
„Vyzkoušíme traverzování, bude se nám hodit“ volá Petr a ukazuje nám jak na to. „Brnkačka“ směju se. Za chvíli se smějí ostatní mně, když tak nějak stažena vahou batohu to zabořím do hlubokého prašanu rovnou zadkem dolů z kopce. Plácám se jako velryba na suchu. „Do háje“, s těma volnými patami, nohami zatěžkanými lyžemi a rukami svírajícími hůlky někde hluboko pod sněhem se cítím bezradně. Je to tak komická situace, že cítím, jak se mi bránice chvěje upřímným smíchem.
 Zdeněk Votava, Lenka Ertelová, Zuzka Eckertová
Ze sjezdovky se stáčíme více do terénu a procházíme neposkvrněnou plání prašanu. Užíváme si tu svobodu pohybu. Stoupáme po lesní cestě, občas přeskočíme potůček. Míříme na Růžohorky. Jdeme pomalu a já už vím, že na cestu vzhůru opravdu stačí jen slabá vrstva oblečení. Funím, ale kličkování mezi zasněženými smrčky mě dobíjí energii. Jako magnet nás přitahuje myšlenka vynikající pohostinnosti Děčínské boudy.
Nad půllitrem piva Petr přemýšlí, kudy by nás ještě protáhl, když kdosi nadhodí: „Když už jsme tady, tak jdeme na Sněžku, ne?“ „No jasněěě“, souhlasíme a potutelného úsměvu na Petrově tváři si nevšímáme. Oběd nám dodal energii a plni elánu odcházíme k nejvyššímu bodu naší domoviny. Počasí přeje, je bez mráčku, jen ten čas ubíhá moc rychle. Pod vrcholem se začíná stmívat. Sněžka je odfoukaná, na lyžích se nahoru nedá. Hromadně házíme lyže ke stromu a lehce zahrabáváme. „Pamatujte si ten strom, jo?“ upozorňuje Petr. „V pohodě, je to ten vysokej“ říkám poté, co se rozhlížím a všude kolem jsou smrky - jeden stejnej jako druhý. Naštěstí je kolem tolik zváleného sněhu, že to nemůžeme minout. Dál pokračujeme po svých, je to už jen pár desítek výškových metrů.
V půli kopce mám krizi. Tělo už nemůže a dech? Ten jsem asi zahrabala spolu s lyžema tam pod vrcholem. Opírám se o hole a hlava svádí vnitřní boj. Oporou jsou povzbuzující slova mého muže a pohled na to, jak žhavá koule slunce mizí v zákrytu Sněžky. Nádhera. Jako poslední dobývám vrchol, ale přes všechnu tu únavu se cítím krásně. Já jsem vážně tady! Za tmy, na Sněžce s mužem, kterého miluji a partou báječných lidí. Tak tohle, tohle za tu dřinu vážně stojí.

Článek autorky a další její texty najdete i na blogu zde.




















































Původní verze
Noční skialp

Tma před vámi, tma za vámi. Přesto kolem sebe vidíte docela dobře a není třeba rozsvěcet čelovku. Na cestu vám svítí tisíce třpytivých hvězd. Děláte krok za krokem a spolu s ostatními členy noční výpravy vytváříte pouze jemný šustivý zvuk, tolik typický pro tulení pásy, které zdobí vaše lyže. Měsíční světlo se odráží od sněhových polštářů zatěžkávajících větve a bílého koberce rozprostřeného na zemi všude kolem vás. Kouzelné ticho občas protne tajemný skřek, houkání sovy nebo jen obyčejné zafunění vlastního dechu. Přesně tenhle obraz vidím vždy, když zavřu oči a vzpomenu si na zimní Krkonoše…
Tahle kouzelná atmosféra se ani nedá popsat, ta se skutečně musí prožít. A tenhle prožitek zavinila obyčejná zvědavost. Zvědavost, kterou jsme se s manželem Zdeňkem rozhodli ukojit poté, co jsme celou sezónu z lanovky sledovali ty drobné postavy pod námi, jak kráčí krok za krokem vzhůru k vrcholu, zatímco my si své zadky vozili na vyhřívaných sedačkách.
S Petrem, kamarádem z Krkonoš a zkušeným skialpinistou a partou stejně naladěných lidí vyrážíme do Velké Úpy. Vybaveni zapůjčenou fungl novou výbavou od značky Dynafit poprvé naskakujeme do skialpových lyží. Přesně tak! Vypadáme jako ty týpci na sjezdovkách od hlavy až k patě ve značkové výbavě, ale jakmile udělají první pohyb, hned poznáte, že na tom stojí poprvé.
Naše první kroky začínají na kraji sjezdovky. Dívám se na prudký kopec a kroutím hlavou. „Ty jo, tak tohle rukama neudřu“. Tep mám na maximu a dělám první kroky. „Hustý!“ pásy drží každý můj krok bezpečně na místě. Jdu zlehka jako po schodech do prudkého kopce.
„Vyzkoušíme traverzování, bude se nám hodit“ volá Petr a ukazuje nám jak na to. „Brnkačka“ směju se. Za chvíli se smějí ostatní mně, když tak nějak stažena vahou batohu to zabořím do hlubokého prašanu rovnou zadkem dolů z kopce. Plácám se jako velryba na suchu. „Do háje“, s těma volnýma patama, těžkýma lyžema a rukama svírajícíma hůlky někde hluboko pod sněhem se cítím bezradně. Ale je třeba se zasmát i sama sobě.
Z Portášek se stáčíme doleva, dál od sjezdovky a procházíme neposkvrněnou plání prašanu. Užíváme si tu svobodu pohybu. Stoupáme po lesní cestě, občas přeskočíme potůček a někde raději sundáváme lyže, abychom nenamočili pásy. Míříme na Růžohorky. Láká nás vědomí vynikající pohostinnosti Děčínské boudy. Jdeme pomalu a já už vím, že na cestu vzhůru opravdu stačí jen slabá vrstva oblečení. Funím, ale kličkování mezi zasněženými smrčky mě dobíjí energii.
Nad půllitrem piva Petr přemýšlí, kudy by nás ještě protáhl, když kdosi nadhodí: „Když už jsme tady, tak jdeme na Sněžku, ne?“ „No jasně“, souhlasíme a potutelného úsměvu na Petrově tváři si nevšímáme. Oběd nám dodal energii a plni elánu vyrážíme k nejvyššímu bodu naší domoviny. Počasí přeje, je krásně, jen čas ubíhá moc rychle. Pod vrcholem se začíná stmívat. Sněžka je odfoukaná, na lyžích se nahoru nedá. Hromadně je házíme ke stromu a lehce zahrabáváme. „Pamatujte si ten strom, jo?“ upozorňuje Petr. „V pohodě, je to ten vysokej“ říkám poté, co se rozhlížím a všude kolem jsou smrky stejný jeden jako druhý. Dál pokračujeme po svých, je to už jen pár desítek výškových metrů.
V půli kopce mám krizi. Tělo už nemůže a dech? Ten jsem asi zahrabala spolu s lyžema tam pod vrcholem. Opírám se o hole, vnitřně kleju, ale jdu. Oporou jsou povzbuzující slova mého muže a pohled na to, jak žhavá koule slunce mizí v zákrytu Sněžky. Nádhera. Jako poslední dobývám vrchol, ale přes všechnu tu únavu se cítím krásně. Já jsem vážně tady! Za tmy, na Sněžce s mužem, kterého miluji a partou báječných lidí. Tak tohle, tohle za tu dřinu vážně stojí.







Žádné komentáře:

Okomentovat